"Zdálo se mi to jako dobrý začátek, žádné silácké řeči se nevedly"; ve hře jsou "přesná stanoviska" i "prostor pro kompromis" (Vladimír Špidla).

Zhruba takto rozporně znějí informace ze sobotního Říma - z Mussolinim postavené čtvrti EUR, kterou však italské úřady nezvolily za místo jednání z piety k "ducemu", ale na přání policie: charakter ulic je tam ideální pro použití slzného plynu a gumových střel...

Ale právě rozpolcené římské zprávy se kupodivu nejvíce blíží objektivní pravdě.

Nepochybně všichni politici přímo překypovali pevnou vůlí k dohodě. Potíž je "pouze" v tom, k jaké dohodě. "Přesná stanoviska" polské a španělské provenience totiž velmi ostře plédovala pro zachování platné smlouvy z Nice. Ta v hlasovací mašinérii EU dává dohromady 80 miliónům Poláků a Španělů po mocných 27 hlasech, zatímco Německo a Francie - státy úhrnem s takřka 160 milióny obyvatel - mají po 29 hlasech. "Prostor pro kompromis" byl pak věru podivně vyjádřen v řečech premiérů José Marii Aznara ("trváme na této pozici") i Leszka Millera (Polsko "nebude navrhovat žádný kompromis").

Opravdu se žádné silácké řeči nevedly? Zapírat nos mezi očima není zrovna moudré.

Je však pravda, že na vynucení prostoru pro kompromis má zvláště Německo po ruce i výši svého příspěvku do evropské pokladny, které vyhrožuje apoštolskou chudobou. Nebude-li evropský erár dosti evropský, nač by tam padala mana německá? K Francii coby věrnému - pro federálnější Evropu plédujícímu - spojenci Německa se v Římě navíc připojila i Velká Británie. Pojala obavu, že na sebe vždy tak hrdé národní státy nalámou Evropu jako rohlík. A naházejí země i regiony do chřtánu globální konkurence.

Tohle je asi základní problém. Mnohem důležitější, než možné prodloužení negociací o evropské ústavě až za Nový rok (leč samozřejmě ještě před červnové volby do Evropského parlamentu). Zachování, ba posílení politické váhy Evropy, stále ještě jištěné osou Paříž-Berlín, má také rozhodně větší význam než vznešené odkazy v preambuli základního zákona. Je jistě smutné, že česká vláda lidovecky přičinlivě tlačí do preambule "křesťansko-židovskou tradici", jako by světská linie řecko-římské, liberální a socialistické tradice byla v Evropě vzduch. Ale podstatná je funkčnost a váha celé EU.

Snad se to podaří ještě uchovat, lépe řečeno: zvětšit. Uvědomuje-li si Česko i mnohé další státy, že je - řečeno se Špidlou - třeba "zachovat rovnost zemí i efektivitu Unie", pak skutečně prostor pro ústupový manévr - od Nice přes Řím až k funkčnějšímu Bruselu - ještě existuje. Má-li být podle návrhu ústavy kvalifikovanou většinou v Pětadvacítce až 13 států se 60 procenty populace, lze soudit na větší akceschopnost. A nelze přitom říci, že nám hrozí vláda velkých nad malými, Evropa pánů a rabů, jakási cesta do otroctví...

Něco však přece hrozí. Často se zdá, že pod světly ramp a křišťálovými lustry podobají se evropští diplomaté teologům v "závažném" sporu: například o to, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Anebo zda Všemohoucí může stvořit tak velký balvan, který sám neuzvedne. A mimo jejich vědomí zůstává hlas ulice, toho evropského lidu či politického národa, o jehož existenci -nikoliv požadavcích! - se tu a tam vedou v tisku učená hádání. Ale v Římě tento lid či národ přece byl a křičel: Nechceme ústavu, chceme práci!

Obávám se, že vyjednavačům tahle podstatná informace nervovými vlákny neprošla. A že je už možná docela lhostejné, zda na starém kontinentě povládne velký Berlín s velkou Paříží, Sněhurka a sedm trpaslíků anebo Ali Baba s plnými čtyřiceti loupežníky. Protože taková nebo maková (ne)funkční ústavnost sotva bude nastavena pro plebejce. Římská čtvrť EUR, evropská doba eura a strategie euroatlantického prostoru už dávno nejsou určeny těm, kdož se v sobotu v Římě zpátečnicky dožadovali sociálních jistot.

PRÁVO 7. října 2003