Soustavně se tak vytváří dojem, jako by stát nehodlal respektovat ochranu vlastnictví jako jedno ze základních ústavních práv a musí být k tomu soustavně "dotlačován" rozhodnutími Ústavního soudu.

Tak tomu ovšem není. Napětí mezi výkonnou mocí, tedy vládou, a pojetím ústavnosti, jak ji chápe náš Ústavní soud, spočívá v nepochopení skutečných příčin tohoto stavu. Ty podle mého názoru spočívají v zanedbání bytové problematiky u nás nejméně od roku 1939 spolu s jejím hrubým podceněním počátkem 90 let.

Deregulace cen monopolních dodavatelů energií a dále pak sociální a ekonomická realita dnešních dnů, spolu se stavem veřejných financí, jmenovitě pak podílu mandatorních výdajů na státním rozpočtu, vytvářejí v bytové problematice stav, kdy se téměř antagonisticky střetávají dvě základní, ale jen za příznivých ekonomických poměrů bez větších problémů slučitelná lidská a ústavní práva. A to právo na ochranu vlastnictví a právo na přiměřenou životní úroveň včetně bydlení.

Jak má stát garantovat plný a nerušený výkon vlastnického práva omezený jen takovou regulací, která, podle názoru Ústavního soudu, je přijatelná jen tehdy, pokud "vychází z tržních cen závislých na poloze domu" což znamená několikanásobné zvýšení nájemného, a současně se má zajistit lidem právo na přiměřené bydlení? Nájemné je u nás sice skutečně nízké, ale nikoliv proto, že by ho zákony státu svévolně a bez příčiny udržovaly na nízké úrovni, jak se nám někteří stále snaží namluvit, ale proto, že jsou nízké příjmy našich domácností?

Nelze přece přehlédnout, že naši občané vydávají i při dnešní regulaci nájemného na bydlení tolik jako občané západní Evropy (tedy asi 20 procent ze svých příjmů). Také podíl nájemného na výdajích na bydlení (kolem 6 procent) je téměř stejný tady jako tam. A to při diametrálně odlišné výši výdajů na potraviny a jiné základní životní potřeby u nás a ve státech západní Evropy.

Z této skutečnosti bezpochyby plyne, že i ve státech západní Evropy, kde podle názorů mnohých je nájemné regulováno na úrovni "tržních cen", nečiní podíl výdajů domácnosti na bydlení i podíl výdajů na samotné nájemné z příjmů rodiny více, než je tomu u nás. Proč by tomu u nás mělo být jinak? Proč by tedy naše současná regulace nájemného byla méně konformní s naší Listinou práv a svobod, nebo dokonce s evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod než regulace nájemného ve státech západní Evropy, která pronajímatelům garantuje v podstatě totéž? Rozdíl v absolutních číslech samozřejmě je: stejný, jako je rozdíl mezi příjmem českého a německého dělníka nebo důchodce. Souvislost regulace nájemného i z hlediska sociálního s příjmem rodiny je však v evropském právu zcela zřetelná.

Z tohoto hlediska pak cenové moratorium nelze považovat za primárně cenové opatření (i bez něho by nájemné nebylo možné jednostranně zvyšovat), ale především za nástroj, kterým stát garantuje právo na bydlení těm, kteří by jinak byli vystaveni bezprávním výhrůžkám a nátlaku, v důsledku kterých by o své bydlení mohli přijít. Bez sociálních otřesů je další výraznější růst nákladů na bydlení a tím i nájemného možný jen tehdy, pokud i v budoucnu porostou příjmy našich domácností. Bez této podmínky nikoliv. (autor je poslancem za ČSSD a předsedou Sdružení nájemníků)