S jakou ODS vlastně chcete lidi v říjnových volbách oslovit?

Neměním nic na svém konceptu z roku 2002, kdy jsem přišel s teorií tvrdé jádro, měkký obal. Tehdy jsem hovořil o naší ideologii, nazval jsem ji klausismem. Dnes musím říct, že klausismus už nesouvisí zcela evidentně s Václavem Klausem. My jsme povinni, pokud chceme být velkou stranou, která má po volbách postavení, které jí umožňuje vládnout, usilovat o 40 procent a ne o 20 procent.

Do boje v předčasných volbách tedy chcete jít s ODS, která se pokusí o zisk až 40 procent hlasů voličů?

Odmítám jít do voleb se stranou, která aspiruje na 20–24 procent jako v roce 2002. My jsme tehdy volby prohráli mimo jiné proto, že jsme filozofii tvrdé jádro, měkký obal viděli úplně naopak. My jsme opravdu lidi spíše děsili, my jsme nebyli schopni oslovit i skupiny, které možná jsou programově, ideově trochu jinde, ale jsou ochotny nás volit proto, že neseme nějaký étos a naději. ... Chci reprezentovat stranu, která volby vyhraje.

Co ovšem říkáte na vyjádření prezidenta a dnes již bývalého čestného předsedy ODS Václava Klause, že se pod vaším vedením posunuli občanští demokraté fundamentálně doleva?

Víte dobře, že nechci Václava Klause příliš komentovat, protože je to přesně věc, na kterou čeká on i jeho okolí. On si buduje svůj vlastní svět, své vlastní strany, své vlastní vidění světa. Pokud se opíráme o klausismus, tak už víme, že se nemůžeme opírat o Václava Klause. To je snad jediné, co bych k tomu chtěl říct, protože všechny jeho kroky, výroky směřují spíše k rozdělení ODS než k jejímu posílení. Tím, co reprezentuje, koho reprezentuje a kdo se o něj opírá, je dnes fakticky spíše konkurentem než někým, s kým bychom se mohli před volbami spojovat. Mě to strašně mrzí, nechtěl jsem to tak.

Určitě jsme se neposunuli my. Jediná změna, která nastala, je ta, že je nás podstatně víc. Členská základna se proti době, kdy on prožíval určité osobní trauma, sarajevský puč, dramaticky změnila z hlediska počtu i z hlediska struktury. ODS, ať jsem si to přál, nebo ne, se změnila stejně jako se mění česká společnost. To neznamená, že bychom jakkoliv rezignovali na kořeny, na kterých jsme vznikli. Řekl bych, že je to skoro naopak.

Když mluvíte o té „slupce“ lidí, jak je to vlastně s Václavem Havlem?

Liším se s Václavem Havlem názorově ve spoustě věcí. Nevím, jak dalece je pochvala, když řekne, že dnešní ODS mu připadá o něco méně arogantní než ta minulá. Každopádně si toho vážím. A jestli si vážím Václava Havla, tak pro jeho zahraničněpolitické postoje. Pokud má dnes ODS vyjádřit svůj zahraničněpolitický postoj, tak bude zcela jednoznačně tvrdit, že je to strana členství v NATO, a tam role Václava Havla byla neoddiskutovatelná. Je to strana euroatlantické orientace a strana evropská.

Vaši kritici ale bijí na poplach, že jste „zatáhl“ ODS pod křídla pravdolásky...

Pokládal jsem za největší chybu generace Václava Klause po revoluci, že nebyla schopna kvůli svým různým osobním ambicím a animozitám vytvořit daleko širší pravicovou formaci. Nedohoda poznamenala celá 90. léta a předznamenala krizi a osmiletou vládu socialistů.

Vůbec si nemyslím, že by se z ODS stalo Občanské fórum. Připadá mi to jako účelové tvrzení, jako snaha vybudovat předmostí pro nové politické subjekty, které vyzobou pět sedm procent. A tím poškodí dlouhodobě jakoukoliv možnost vytvořit středopravicovou vládu. Výsledkem by bylo kopírování švédského modelu, kdy by vládla široká levicová fronta a my byli odsouzeni buď k junior partnerství, nebo k opozici. To je model, do kterého v žádném případě nejdu.

Opakuji přitom, že ODS nepovažuji za stranu, která by se odkláněla od původního myšlenkového světa. Dlouhodobě sleduji strategii středopravicového subjektu, který se nazývá v politologické literatuře catch all party. Tedy spíše tendence vyluxovat prostředí, to znamená i komunikovat s lidmi a subjekty, o které by si Václav Klaus v 90. letech neopřel kolo.

Váš konkurent Jiří Paroubek často opakuje, jak po volbách převezme vládu. Od vás jsem ještě neslyšel jasné vyjádření k tomu, zda chcete být znovu premiérem, jestli budete o tuto funkci opět usilovat. Chcete být znovu předsedou vlády?

Musel jsem k tomu nejdříve dojít. Je to proces, kdy hledám vnitřní sílu, vnitřní motivaci, kdy se pokouším vyrovnat s tou mírou odpovědnosti, kterou už jsem zažil, pokouším se vyhodnotit to, jakým způsobem mám rozbitý a nesrovnaný soukromý život, jakým způsobem to negativně ovlivnilo lidi kolem mě, jakým způsobem to ovlivnilo mě samotného. A když jsem tímto musel projít, tak říkám ano. Ano, já do toho jdu, chci být premiérem České republiky.

Vůbec to není jednoduché rozhodnutí, není to otázka jenom osobních ambicí, je to skutečně i o uvědomování odpovědnosti. Prožil jsem vnitřní polemiku, kterou každý normální člověk vede, jestli na to mám, jestli mám dost sil, jestli jsem schopen k tomu něco dát. Za poslední tři roky jsem zažil tolik, co nezažije některý člověk za celý život, ať negativně, nebo pozitivně. Šrámy na duši i na těle, zdraví, děti, po nocích to vyhodnocujete. Když to všechno shrnete a pak si nakonec řeknete ano, tak to ano je jiné než to nafoukané, sebevědomé, ješitné. 

Celý rozhovor s Mirkem Topolánkem si můžete přečíst v sobotním vydání deníku Právo.