Článek
Potvrzuje to zdánlivě nepochopitelné násilí spáchané jinak vzornými muži a ženami či stalking neboli patologické pronásledování a slídění či domácí násilí. Podle většinového názoru občanů musí jít vždy o lidi duševně nemocné. Psychiatři a psychologové jsou ale zcela jiného názoru.
Mezi pachateli takových zdánlivě nepochopitelných činů je jen nepatrný zlomek skutečně duševně nemocných.
Při soudním řízení jsou většinou uznáni za odpovědné za své jednání a znalci většinou konstatují, že u těchto osob jsou přítomny rozpoznávací a ovládací schopnosti. Znalci většinou nepřipouštějí duševní chorobu, která by je zbavovala viny.
Většina z pachatelů či pachatelek těchto činů jsou ti, kteří mají duševní poruchu, již ale psychiatrie neumí ovlivnit, totiž poruchu osobnosti. Ta je dána geneticky, výchovou a vlivem prostředí. Nikoho za ni nelze preventivně sankcionovat, musí se čekat, až takový jedinec něco provede, shodují se psychiatři.
Lidé s poruchou osobnosti navíc nejsou motivováni ke změně, nelze je diagnostikovat bez jejich spolupráce, vyjma vynucené, kdy po spáchání trestného činu se musí podrobit vyšetření.
Genetika a vliv okolí
„U lidí, kteří mohou být potenciálně nebezpeční svému okolí, nejde o duševní chorobu, jež je ovlivnitelná léky, ale skutečně o poruchu osobnosti,“ potvrdila Právu psychiatrička Dana Kertézsová. Není to nemoc, ti lidé jsou jen „trochu jiní“.
Někdo je podle ní až příliš vznětlivý, impulzivní, jedná v afektu, v emocích. Sami tito lidé se považují za normální, a tak je až do spáchaní nějakého činu vnímá i okolí. „Jsou to lidé, kteří mohou dosáhnout i významných postavení a úspěchů třeba v byznysu,“ uvedla Kertézsová. Pokud ovšem takový člověk nedosáhne svého nebo okolí nejedná podle jeho představ, zhroutí se mu jeho svět, jedná zkratkovitě a třeba i sáhne po zbrani a může být nebezpečný svému okolí. „Je to vrozené,“ dodala.
Může se jednat i o patologickou snahu po uplatnění, vyniknutí, dosažení nějakého osobního cíle, uspokojení bizarních tužeb, potřeb a přání. „Takoví lidé jsou často úspěšní a oblíbení i v zaměstnání. Do doby, než někdo z okolí zkříží jejich plány a začnou jednat jinak,“ vysvětlila advokátka Iva Pavlíková. A samozřejmě se to týká jak mužů, tak žen.
Léky neexistují
Je jen velmi málo pachatelů například znásilnění, u kterých by se dala diagnostikovat duševní nemoc. Největší počet pachatelů znásilnění tvoří současní či bývalí partneři. Nejsou to typičtí osamělí muži, ale muži, kteří jsou součástí rodin, komunit. Jejich útok není motivován sexuální frustrací, ale jejich touhou po moci a nadvládě, uvádí se v odborné zprávě vyšetřování znásilnění a sexuálně motivovaného útoku.
„Léky na změnu osobnosti skutečně nemáme,“ řekla Kertézsová. Nemocný ale musí být sám motivován své chování měnit, může se naučit vyhýbat se konfliktům. „Když se sám léčit nechce, tak se s tím nedá dělat nic,“ vysvětlila.
Kdo uteče, vyhraje
Ovlivnění takového člověka je možné, pokud se sám rozhodne a uzná, že s ním není vše v pořádku, a chce v průběhu psychoterapie poznat sám sebe, uvědomit si, kde dělá chyby, proč má konflikty s okolím.
Každý z nás se může dostat do situace, kdy narazí v životě na lidi s poruchou osobnosti, ale i na lidi duševně nemocné.
Jak reagovat? Zkušení policisté, ale i psychologové se shodují v jednom – rozhodně si nehrát na hrdinu. Takovému člověku je lépe se vyhnout, utéci, neprovokovat ho, nelze s ním racionálně diskutovat.