Po létech mají takové procesy už jen spíše historický význam, i když nebezpečnost tehdejšího jednání příslušníků StB ani pro dnešní společnost zcela nevymizela. Riziko návratu nezákonných metod je tu totiž vždy.

Obvodní soud pro Prahu 6 soudí nyní pracovníky krajských správ SNB, kteří se podíleli na Asanaci, dlouholeté akci StB 70. a 80. let. Jejím cílem bylo vypudit z republiky - hrozbami, perzekucí, ba i násilím - vybrané aktivisty Charty 77 a dalších nezávislých hnutí a iniciativ. Vloni už byly dva procesy, s estébáckými šéfy akce a s jejími pražskými vykonavateli. Tresty byly jen podmíněné, hlavní obžalovaný, někdejší ministr vnitra Jaromír Obzina, před skončením soudního řízení zemřel.

Trestní postih musí být rychlý, má-li upevňovat důvěru v právo a naplňovat obecné představy o spravedlnosti. I mírný trest, uložený rychle, třeba jen za část trestné činnosti, je - pokud jde o obecnou prevenci i rozšiřování právního vědomí - účinnější než trest, byť vysoký, uložený po letech důkladného objasňování okolností případu, kdy se na celou věc pamatuje už jen málo lidí.

Zpoždění ve věcech Asanace nezpůsobila ale ani důkladnost prošetřování, ani legislativní potíže (promlčení, závaznost amnestií apod.), nýbrž nedostatky v práci ÚDV - tedy Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (dříve zločinů StB), založeného už v roce 1991. Trestní řízení v různých věcech akce Asanace probíhala od roku 1994 (a i to bylo pozdě), ale k soudům byly obžaloby na Asanaci podávány teprve od roku 1999.

Špatné výsledky práce ÚDV se často zdůvodňují neprofesionalitou a nedbalostí jeho pracovníků. Podklady k obžalobě vypracovávají špatně; už zastupitelství a pak soudy věci často vrací.

To je pravda jen zčásti. Větší vliv na odbytou práci mělo, podle mých poznatků, přesvědčení pracovníků ÚDV, silné před deseti lety a dnes ještě částečně sdílené, že zločiny komunismu byly tak strašné, že vinu uzná každý i bez precizních důkazů a nebude ani koukat na nějaké to porušení právních předpisů. Ty stejně pocházejí od bolševika. Soudci byli, naštěstí, jiného mínění.

Lovci zločinných komunistů byli frustrováni i tím, že zákon - antikomunistický z roku 1993 - jen okrajově uznal třetí odboj, a navíc s výhradou, že použité násilí muselo směřovat k ochraně základních lidských práv a svobod a nesměly při něm být použity zjevně nepřiměřené prostředky, jinak tresty z 50. let zůstávaly. Ještě dnes kritizují někteří to, že po Listopadu lze stíhat jen to, co již před ním bylo trestné.

Asanace je stíhána podle tehdejšího práva, i když Petr Cibulka, ve věci vystupující jako svědek a poškozený, vidí bídu české společnosti právě v omezení na tuto kontinuitu práva, tedy v odmítnutí návrhů, ostatně řádně nikdy nepodaných, aby zákony let 1948 - 1989 byly vyhlášeny za neplatné a přijaty zákony zpětně účinné.

Skutečností, že Petr Cibulka léta trpěl represí StB včetně opakovaného věznění, lze psychologicky vysvětlit jeho tvrzení, že soudit tehdejší estébáky je jako soudit Hitlera za to, že přešel křižovatku na červenou. Je to ale názor mimo platné právo. Československo, i když tu možnost teoreticky mělo, se nerozhodlo začlenit do ústavy možnost stíhání činu, který v době svého spáchání nebyl trestný, jako to učinilo, podle mého správně, ve shodě s mezinárodním společenstvím a norimberským procesem po válce v úmyslu postihnout válečné a nacistické zločiny.

Povážlivější je, že Petr Cibulka odmítl u soudu s obžalovanými za Asanaci svědčit. Dal tak najevo pohrdání soudním řízením, možná i soudem.

Soudy jsou u nás jistě pomalé, i státní zástupci někdy málo výkonní. Vinu na tom, že se zjevné trestné činy, tedy trestné podle tehdejšího práva, soudí až po 14 letech, mají ale kromě nich také antikomunisté z ÚDV a lidé jako Petr Cibulka, kteří kvůli svérázně pojaté spravedlnosti zpochybňovali či dosud zpochybňují právo.

PRÁVO 3. října 2003