Článek
Ministryně zdravotnictví, která je zároveň místopředsedkyní soc. dem., však rozčiluje příslušníky všech skupin v ČSSD.
Začalo to v Ústeckém kraji, kde Součková vedla soc. demokraty a postavila se proti seskupení prozemanovských funkcionářů. S odůvodněním, že v krajských poměrech tíhla ke spolupráci s tehdejší čtyřkoalicí, ji také tato skupina pár měsíců před sjezdem ČSSD v roce 2001 svrhla a na místo krajského šéfa prosadila Jaroslava Foldynu.
Součková se však doslova za několik týdnů objevila na mnohem vlivnějším postu - stala se místopředsedkyní strany pro mediální politiku. Nikdo nepochyboval o Špidlově nástupnictví v čele ČSSD a Součková nastávajícího předsedu upoutala mimo jiné pracovním nasazením, které připomínalo jeho vlastní - včetně proslulého úřadování od šesti ráno. Před volbami 2002 také úspěšně bojovala o neoficiální postavení šéfovy nejbližší spolupracovnice a po sestavení vlády dosáhla svého cíle - stala se ministryní zdravotnictví.
Již tehdy byly viditelné kořeny dnešního stavu. Součková totiž do politiky přinesla zvyky ze své ortopedické ordinace. Vyznávala takový vztah mezi lékařem a pacientem, kdy se nic neutajuje a člověk se dozví i nejkrutější pravdu o svém zdravotním stavu, aby mohl zmobilizovat vnitřní rezervy a poprat se s nemocí.
Jako ministryně zdravotnictví na tomto přístupu nic nezměnila. Šokovaná veřejnost se dozvěděla, že resort je v tak dezolátním stavu, že se do něj buď okamžitě dají velké peníze, které ovšem v rozpočtu nejsou, anebo si lidé budou muset zvyknout za návštěvu u lékaře platit v hotovosti.
Nejen voliče ČSSD toto prohlášení naprosto vyvedlo z míry. Psychologická bariéra se ukázala jako nepřekonatelná. Marně Součková argumentovala, že lidé už dnes doplácejí na léky - oficiálně, a že neoficiálně plynou do rozpočtů nemocnic a kapes doktorů další hotové peníze v podobě více či méně zakamuflovaných úplatků.
Po těchto slovech zesílila nepřízeň, kterou vůči ní projevovali lékaři. A nejen ti, kteří cítili máslo na hlavě. Sociálně cítící doktoři slyšeli na stížnosti nemajetných pacientů, že nemají z čeho platit v ordinaci, a všichni dohromady čekali, že se nějak napraví bída a chaos, který ve zdravotnictví panuje.
Tohle ministryně v krátké době splnit nemohla. Navíc se pod tíhou vládních povinností vzdálila od premiéra. Špidla několikrát veřejně ujišťoval znepokojené lidi, že poplatky nebudou. Součková dostala jako stranický úkol připravit do konce roku koncepci zdravotnictví, která povede k nápravě stavu - ale bez spoluúčasti pacientů.
To je elegantní způsob politického vyřazení: Součková stěží předloží jinou vizi než nalití státních peněz do restrukturovaného resortu - anebo spoluúčast. Vzhledem k tomu, že ve státní pokladně peníze nejsou, je jasné, že případné přijetí první varianty bude jen zástěrkou, a druhé není možné z ideologických důvodů.
Časově se to může shodnout se schválením státního rozpočtu a případnou rekonstrukcí kabinetu. Pragmatický politik by Součkovou vyměnil za koaličního partnera. Kdyby zavedl poplatky v ordinacích dejme tomu lidovec, nechalo by to prostor pro budoucí manévrování. Tlak odevšad - také od spolustraníků, kteří by uvítali oběť hozenou voličům výměnou za utrpení reformy veřejných financí - by k takovému tahu jen sváděl.
Zatím se však Součková stala šéfovou skupiny ministrů zdravotnictví 11 evropských států, která bude spolupracovat na zlepšení péče o zdraví občanů EU. A začala volební kampaň do Senátu v Brně, do níž jde s heslem Říkám pravdu, i když není příjemná. Zajímavý případ.
PRÁVO 30. září 2003