Ministři za národně socialistickou stranu, lidovou stranu a demokratickou stranu 20. února abdikovali na protest proti upevňování pozic KSČ v silových složkách státu a očekávali, že prezident Edvard Beneš vládu rozpustí. Beneš však vládu nerozpustil, naopak na návrh Gottwalda na uvolněná místa jmenoval prokomunistické ministry.

Proces postupného převzetí moci v zemi do rukou komunistů byl pečlivě připravený. Již od konce druhé světové války měli komunisté ve spolupráci s generálním tajemníkem KSSS Josifem Stalinem připravené plány na poválečné uspořádání země.

Shromážděný dav lidí na Václavském náměstí 25. února 1948Shromážděný dav lidí na Václavském náměstí 25. února 1948foto: Profimedia

V pěti dnech po demisi ministrů vsadili demokraté všechno na parlamentní, tedy legální způsob boje. Naopak komunisté formovali „ulici“ - násilně sestavovali závodní rady v podnicích a z dělníků v továrnách slepovali Lidové milice. Obě organizace měly za cíl v pravou chvíli vyjít do ulic a vytvořit dojem celospolečenského převratu.

Demokraté komunisty podcenili

Komunisté po celé zemi také iniciovali vznik akčních výborů Národní fronty, které měly sloužit k „očištění“ veřejného života od nekomunistů. Na 24. února byla vyhlášena generální stávka.

Demokratické strany si špatně propočítali poměr ve vládě, který vycházel v jejich neprospěch. Byla tu možnost vládu doplnit novými členy ze stran, které kabinet opustily, jelikož komunisté v nich měli své trojské koně.

Navíc sociální demokraté až do vládní krize hlasovali ve vládě a v Národní frontě vždy s komunisty, teprve v době krize si členská základna začala uvědomovat cestu zkázy. To už bylo ale pozdě, komunisté sociální demokraty pohltili. Květnová ústava 1948 již formálně legalizovala monopol moci KSČ. Zbývající strany Národní fronty byly zbaveny veškerého vlivu.

Cesta k „únoru“

Již od roku 1947 šli komunisté do ofenzívy proti svým dosavadním partnerům v Národní frontě. Měly k tomu sloužit i po válce vzniklé národní výbory, samozvané a často nikomu se nezodpovídající mocenské složky v rukou komunistů.

Ty se přímo podílely na všeobecném násilí na Němcích, ale i na mnohdy neoprávněně obviněných českých občanech. Tuto právní zvůli tehdejší „demokratické“ republiky let 1945-48 svým podpisem stvrdil i Beneš v retribučních dekretech.

Prezident Edvard Beneš (vlevo) přijímá seznam nových ministrů z rukou předsedy vlády Klementa Gottwalda (zády vpravo) na setkání v únoru v Hradčanech. Na snímku také šéf ROH Antonín Zápotocký (uprostřed) a ministr vnitra Václav Nosek (vpravo).Prezident Edvard Beneš (vlevo) přijímá seznam nových ministrů z rukou předsedy vlády Klementa Gottwalda (zády vpravo) na setkání v únoru v Hradčanech. Na snímku také šéf ROH Antonín Zápotocký (uprostřed) a ministr vnitra Václav Nosek (vpravo).foto: Profimedia

Retribuční zákony schválené i nekomunistickými stranami Národní fronty a podepsané Benešem byly pro komunisty ideálním nástrojem, jak se vypořádat se svými odpůrci. Beneš obnovený retribuční dekret podepisoval ještě těsně před svou smrtí, v květnu 1948.

KSČ účelově uspíšila krizi

Komunisté únorovou krizi nepřímo přiblížili i předkládáním zákonných předloh, které byly v praxi nereálné a výrazně populistické. Když návrhy neprošly, KSČ zahájila veřejnou kampaň vůči demokratickým stranám s tím, že rozbíjí Národní frontu a nadržují bohatým.

Spolupráce v Národní frontě se rozpadla na otázce milionářské daně, ve které byli komunisté přehlasováni a ocitli se de facto izolováni. KSČ mezitím systematicky oklešťovala práva slovenských autonomních orgánů stanovená v Košickém vládním programu. Porážku ve volbách na Slovensku v květnu 1946 komunisté řešili likvidací rivalů v tamní Demokratické straně.

Komunisté se infiltrovali do ostatních stran, aby zde za úplatu či slib pozdějších funkcí získávali svou pátou kolonu. Získávali si také důležité pozice v policii armádě, aby měli na své straně silový aparát státu.

Demokratičtí ministři se dozvěděli o mocenském přeskupovaní v pražském Sboru národní bezpečnosti ve prospěch komunistů a když zjistili, že tuto skutečnost nemohou sami ovlivnit, podali demisi.

Beneš 25. února demisi ministrů přijal a v březnu jmenoval do vlády ministry navržené Gottwaldem. V těchto dnech vypadl z okna nebo z něj byl vyhozen oblíbený politik a ministr zahraničí Jan Masaryk. Jeho smrt symbolizovala definitivní konec demokracie v Československu. Vláda komunistů a Stalina začala.

Od „lidové demokracie“ k despocii

Stalinova původní poválečná vize byla vytvořit z východní a jihovýchodní Evropy vlastní „sanitární kordon“ "lidově-demokratických" režimů jako mocenský val před možnými budoucími aspiracemi Německa. Tyto režimy ve východní Evropě byly de facto právně deformovanými systémy předstírajícími demokratické uspořádání.

Sovětský vůdce Josif Stalin, americký prezident Frank D. Roosevelt a britský premiér Winston Churchill na schůzce v Teheránu v roce 1943Sovětský vůdce Josif Stalin, americký prezident Frank D. Roosevelt a britský premiér Winston Churchill na schůzce v Teheránu v roce 1943. Již tehdy snil Stalin o držbě střední Evropy. foto: Profimedia

Ve vládách Národních front zasedali komunisté společně s nekomunistickými stranami. Účelem toho bylo ukázat Stalina v očích západních představitelů jako umírněného a tolerantního politika a zakrýt jeho dlouhodobý cíl vytvořit na osvobozených územích totalitní režim s absolutní mocí.

Tato hra měla pro sovětského diktátora jen dočasný smysl. V okamžiku, kdy roztržka mezi Západem a SSSR byla již zcela zjevná, si přestal Stalin hrát na hodného strýčka Joea a rozhodl se pro absolutní moc ve střední a východní Evropě, aby zabetonoval nově nabytou západní hranici své říše. V důsledku toho komunisté v Československu zahájili tažení za kompletním převzetím moci.

Vše pro Stalina

Československo bylo jedinou zemí střední a východní Evropy, ze které se po válce stáhla sovětská armáda a kde měla komunistická strana opravdu silnou pozici ve společnosti. KSČ však tento potenciál věnovala na oltář Stalinova brutálního režimu.

Stalin systém Národních front v roce 1947 odmítl kvůli obavám z americké Trumanovy doktríny představující původně pomoc Řecku a Turecku. Posléze však bylo zřejmé, že USA usilují především o zadržování sovětského expanzivního komunismu.

Takzvané specifické či národní cesty k socialismu byly kvůli Stalinovu pocitu ohrožení ze Západu odsunuty do propadliště dějin. Jako první výrazný symbol ztráty suverenity Československa a předzvěst Stalinova samoděržaví v srdci Evropy bylo odmítnutí americké pomoci prostřednictvím Marshallova plánu na Stalinův přímý rozkaz.

Systém Národní fronty posvěcený prezidentem Benešem byl od února 1948 nahrazen sovětským modelem společnosti, pro něhož byl vzorem pouze Sovětský svaz. Veškerá  národní suverenita byla pouze formální.

Sovětizované země východní Evropy sloužily jako Stalinův štít a jako bariéra proti vojenským silám NATO. V příštích plánech Varšavské smlouvy byla střední Evropa odsouzena k frontovým bojům v první linii proti západním armádám, tudíž de facto k likvidaci.

„Únor“ nastartoval Stalinovy čistky

V Československu se po únoru 1948 naplno projevil fenomén společenského teroru. Čistky nejprve směřovaly na nekomunistické představitele a církev, aby se poté obrátily v rámci takzvaného zostřování třídního boje i proti Stalinem pečlivě vybraným lidem z vlastních řad.

Milada Horáková před soudem v roce 1950Jednou z obětí komunistického režimu byla Milada Horáková, odsouzená ve vykonstruovaném procesu k trestu smrti.foto: ČTK

Československo bylo sice v mocenském orbitu SSSR již od druhé světové války, únorový převrat však KSČ provedla „vlastníma rukama“ a bez přítomnosti sovětské armády. Stalin sice Gottwaldovi nabídl pomoc vojsk čekajících na maďarských hranicích, čeští komunisté ji však odmítli s tím, že mají situaci plně pod kontrolou. 

Demokratické síly v Československu se k ničemu nezmohly, naopak se již od dob vzniku vlády Národní fronty účastnily oklešťování demokratických institucí a úpadku právního státu se nijak nevzepřely.

Moskva svůj sovětský totalitní režim do Československa nemusela přinést na bodácích pušek jako v Maďarsku a Polsku. KSČ sovětský systém „vybudovala“ bez fyzické pomoci ze Sovětského svazu a tisíce Čechů odsoudila k žalářům, šibenicím nebo k emigraci.