Je tedy velmi pravděpodobné, že i on bude vydán k trestnímu stíhání a dostane šanci obhájit se před soudem, jak praví příslušná formulka. Dovolil jsem si vyznačit druhou část toho souvětí, protože právě o ní se dosud příliš nemluvilo. Zažili jsme už nemálo případů, kdy se naši zákonodárci vyhnuli trestnímu stíhání v případech až trapně jasných a slyšeli jsme mnoho slov o tom, jak jim - chudáčkům - hrozí politické zneužití trestního stíhání. A museli jsme to skousnout, protože ti rovnější mezi námi rozhodli ve svůj prospěch.

Ale zažili jsme také několik vzácných případů, kdy poslanec či senátor sám žádal o šanci obhájit se před soudem. Za povšimnutí jistě stojí smutná legrace, která se znovu a znovu opakuje. Ti, kteří se obávají trestního stíhání a jeho možného politického zneužití, jsou vždy nevinní jako lilie, zatímco ti, co stojí o šanci obhájit se před soudem, zpravidla připouštějí chybu.

A pak je tu ještě skupina zákonodárců, kteří znovu a znovu navrhují změnu v samotném pojetí imunity od její poněkud středověké bezbřehosti k pojetí obvyklému v civilizovaném světě: zákonodárce chrání imunita před trestním stíháním za to, co činí jako zákonodárce. Tato skupina stále stejných lidí z různých stran (svědomí zřejmě nesouvisí s politickou orientací) zatím vždy prohrála. Více bylo těch, co si libují v pozici superobčanů. Nyní možná nastává zlom. Bude-li praxe zbavování imunity v souladu se zdravým rozumem a s mravním zákonem občanské rovnosti, jak naznačují hned dvě události ve dvou dnech, jistě se dočkáme i jiné právní úpravy...

Je zde ovšem ještě jeden háček. Obyčejný občan dnes může občas spadnout do mašinérie trestního stíhání omylem úřadů nebo dílem intriky. Zákonodárcům, budou-li nám skutečně na roveň, to hrozí asi víc než jiným. To je jistě trochu nespravedlivé, ale třeba je to inspiruje ke snaze vytvořit právní řád, který takové omyly pokud možno nedopustí.