Velkorysá finanční pomoc poskytnutá bankám, ale i ekonomice, začíná ohrožovat finanční stabilitu některých západoevropských zemí, objevují se spekulace o možném pádu eurozóny. Jak je to tedy se státní pomocí?

Finanční sektor tvoří prakticky kostru celé ekonomiky. Tu nemůžete nechat zhroutit, v případě krize se musí zasáhnout. To je systémové řešení. Pomoc musí být sice efektivní, racionální, ale není moc o čem debatovat.

Jakmile se ale začne pomoc rozšiřovat mimo finanční sektor, tedy do průmyslu, zemědělství, služeb, je třeba zásadně zvážit , zda je intervence efektivní a nevyhnutelná. Protože dopad pomoci je omezený, ale důsledky pro veřejné finance společné a dlouhodobé.

Ve většině zemí se po bankách poskytuje ale automaticky pomoc hlavně automobilovému průmyslu.

Protože má na sebe navázánu řadu dalších podniků, je na něm závislých hodně pracovníků. Proto jak v Americe, tak v Evropě platí, že pokud je tento sektor zásadně ovlivněn finanční krizí, tak je potřeba mu pomoci. Ale už ne tak jako bankám, je třeba o výši a formě debatovat. V ostatních odvětvích je pomoc ještě diskutabilnější a vlády by tam často intervenovat neměly.

Myšlenka, kterou se snaží v EU prosadit ministr financí Kalousek a v USA prezident Obama, že můžeme intervenovat, ale současně musíme mít na zřeteli stabilitu veřejných financí, je správná. Musíte zajišťovat návrat z velkých schodků do víceméně vyrovnaného hospodaření či přebytku, aby ekonomika dlouhodobě prosperovala.

Jenže zatím se nikdy moc nedařilo „nasekané“ dluhy rychle splatit.

Ano, to lze jen velmi těžko zrealizovat. Například v Japonsku, které v devadesátých letech procházelo stagnací.  Ekonomika se státní pomocí se tam několikrát odlepila ode dna. V tu chvíli Japonci začali více zdaňovat, méně podporovat – a ekonomika šla zase do  stagnace.

Ve které chvíli nastává ta správná doba, kdy dotace, intervence, pomoc skončit?

To je těžké určit. Princip, o kterém se v Bruselu dohadují, je proto správný.

Nezpůsobuje spíše problém to, že v USA se krize řeší sice obrovskou, ale rychlou a hlavně centrální pomocí, řízenou z jednoho místa, zatímco v Evropě tu někdo udělá ozdravný balíček, tu jiná země přijme jiné opatření.

Navíc nejednotný postup trvá v Evropě už půl roku. Rozhodně by to bylo lepší, kdyby například předsednická země byla schopná zkoordinovat všechny národní přístupy a existoval by jeden záchranný velký balíček pro Evropu, jako je jeden balíček pro USA. Je zajímavé, že ani komisař pro ekonomiku EU nebyl schopen do svých pravomocí toto převzít, iniciovat jednotný postup.

V souvislosti s problémy, které mohou Evropu čekat, se začínají objevovat spekulace, zda nestanovit termín přijetí eura co nejpozději, tedy ne v roce 2013, který připadá nejdříve v úvahu. Má vůbec smysl za takovéto situace v evropské ekonomice přistupovat k euru?

Vždy je lepší být součástí většího celku, kam navíc směřuje většina našeho vývozu, než být osamocenou měnou. Nevyhnutelné velké výkyvy osamocené měny jsou totiž zejména pro malé a střední podnikatele smrtící a nepřímo podporují nezaměstnanost. Vstup bych neodkládal. Kupodivu mne vždy překvapuje, že velký tlak podnikatelů ohledně přijetí eura na politiky nemá větší efekt.

Možná proto, že si je nechtějí rozhněvat, protože rozdělují veřejné zakázky. Jenže není přesto lepší nejdříve stabilizovat alespoň domácí veřejné finance?

Z věty, že musíme čekat, až budou lepší podmínky, se stává už pomalu fráze. Budou někdy? Není problém spíše v tom, že chybějí schopní politici, kteří by je  zajistili? Není to spíše malá odvaha či nechuť k riziku, navíc spíše politickému než ekonomickému? My jsme přece úplně privatizovali banky až tehdy, když nastala bankovní krize. Všechno se snažíme odkládat, oddálit. A není to jen proto, že máme čtyřletý volební cyklus, to mají na Slovensku či ve Slovinsku také a efektivně euro přijali.

Rychle jsme zato privatizovali.

Ale to udělali i v jiných zemích, navíc námi zvolený způsob se neukázal jako

Co jsme zatím – ve světě, v EU, u nás – dosud pochopili z finanční krize?

Byli jsme zasaženi krizí, na kterou jsme jako EU nebyli institucionálně připraveni. To platí i o Evropské centrální bance.

I nejortodoxnější zastánci volného hospodářství už pochopili, že finanční trhy, pokud se živelně rozvíjejí, jako se dosud rozvíjely,  tak mohou destabilizovat světovou ekonomiku. Tudíž bude potřeba mít nějaký pevný rámec, který by ve finančním sektoru nastavil mantinely pro fungování volného trhu. Tržní hospodářství bude dál žít jako základ, nicméně bude existovat určité ohraničení, dozor, kontrola, protože excesy v této oblasti mají velmi negativní dopad na ekonomiku a společnost. Tedy bude kladen mnohem větší důraz na odpovědnost, dozor, transparentnost.

Přistoupí na to čeští politici?

Nic jiného jim nezbude, jinak na to doplatí jak česká ekonomika, tak česká společnost, ale i politici. Ti bohatí a schopní si vždy pomohou, ti ostatní na to doplatí, zato se jedná o početné voliče.