"Měla jsem to tenkrát vyřešit rovnou. To už teď ale nedoženu,“ říká Eva K. Starou Škodu 105 odvezla v roce 2003 zadarmo na součástky do autodílny, doklad ale později ztratila a od vozu nemá ani registrační značky. Na úřady se vypravila s technickým průkazem, který sám o sobě jako doklad k žádosti o vyřazení auta z registru nestačí.

Protože smlouvu o povinném ručení ukončila až k červenci 2004 a technická prohlídka byla platná až do března 2005, úředníci z pražského magistrátu nevěří, že auto bylo zlikvidováno před 1. květnem 2004, odkdy jsou majitelé povinni dokládat ekologickou likvidaci vozidla.

Ženě tak nezbylo, než si zjednat na auto, které nejen nevlastní, ale které ani fyzicky neexistuje, povinné ručení a začít ho platit.

Jinak by jí – stejně jako všem neplatičům, kteří jsou vedeni v registru majitelů aut – hrozila od 1. ledna pokuta za každý den "provozu auta“. Ta činí podle typu vozu od 50 až do 300 korun denně.

Expertova finta

"Víte, co bych udělal já?“ říká pobaveně dopravní expert a bývalý šéf středočeské dopravní policie Stanislav Huml.

"Zažádal bych si o nové registrační značky s tím, že se mi staré ztratily. To by neměl být problém, jestli má paní zaplacené povinné ručení. Pak bych jim je na úřadě rovnou nechal s tím, že je ukládám do depozita. O uložení značek do depozita bych pak informoval pojišťovnu, a ta by mi vrátila přeplatek pojistného,“ vysvětlil Huml krkolomný, ale zřejmě jediný možný způsob, jak z úřední pasti uniknout.

Ministerstvo tvrdí: může si za to sama

Podle ředitele odboru provozu silničních vozidel ministerstva dopravy Josefa Pokorného si majitelka vozidla problém zavinila sama, když v roce 2003 nenechala auto z registru vyřadit.

"Proč to neučinila a místo toho platila pojištění v tisících korun? To je přinejmenším podivné,“ říká Pokorný.

Úředníci prý mají v takovém případě nedůvěru přímo v popisu práce. "Lidé třeba auto prodali a aby nemuseli platit pojištění, snaží se ho rychle vyřadit. Pak ho přijde přihlásit skutečný vlastník, který auto pět let někde opravoval a na úřadě mu řeknou, že bývalý majitel vůz vyřadil z registru. Tím by úřad skutečného vlastníka poškodil,“ vysvětlil hodně hypotetický případ Pokorný.

Povinností úředníků je prý zjistit skutečný stav věci. Pokud chybějí doklady, je podle Pokorného třeba zahájit správní řízení a hledat jakékoli důkazy včetně svědeckých výpovědí, účtenek či fotografií, jimiž majitel vozidla prokáže, co se s věcí stalo.

Přes tyto jeho teoretické rady však paní Eva K. ani ve správním řízení neuspěla a zůstává nadále provozovatelkou neexistující škodovky.

Hlásit krádež i po letech?

Také 50letý Jan P. má podobný problém. Stařičký vůz mu v roce 1993 ukradli a majiteli ojetina nestála za to, aby šel krádež hlásit. "Když jsem přišel koncem roku na policii, že potřebuji doklad o odcizení auta, ťukali si tam na čelo. Po takové době prý nejde hlásit krádež,“ říká Jan P.

S tím ale ředitel Pokorný nesouhlasí. "Krádež je třeba vždy ohlásit policii, a to i po dlouhé době,“ říká šéf odboru.

A co na to vedení policie? "My nevydáváme potvrzení o krádeži, ale konáme v trestním řízení. V případě podezření z trestného činu jsme povinni podle zákona věc prověřit. Pokud ale neexistuje podezření z trestného činu, pak nejsme oprávněni ve věci vést řízení,“ oponuje mluvčí policejního prezidia David Kubalák.

Při oznamování trestného činu záleží na výši způsobené škody. Od ní se totiž odvíjí promlčecí doba. "U krádeží vozidel připadají ze čtyř promlčecích lhůt v podstatě dvě nejnižší, tři roky u škody do 50 tisíc korun a pět let, činí-li horní hranice trestní sazby tři roky,“ vysvětluje Kubalák. Patnáct let stará krádež auta za pár tisícovek tak podle něj není věcí policie.

Podle Pokorného je přesto každý případ pozbytí vozidla třeba před úřady doložit. "Nemám doklady? Pak musím vysvětlit proč,“ dodal Pokorný.

Kolik podobných případů v Česku nastalo po zavedení sankcí pro neplatiče povinného ručení, vyhodnotí ministerstvo dopravy zhruba za měsíc.