O propouštění vězňů by mohly rozhodovat občanské komise

Vznik těchto poradních komisí zatím s omezenými pravomocemi Pospíšil navrhuje již nyní v zákonech o výkonu trestu odnětí svobody a vazby, které předložil Sněmovně.

V komisích, které by měly být orgány veřejného dohledu nad věznicemi, by rád viděl poslance a senátory, členy zastupitelstev krajů či obcí, pracovníky probační a mediační služby, ale i zástupce církví či nevládních neziskových organizací.

Budou ale schopni tito lidé posoudit, že odsouzený již může být propuštěn? Dosud o tom rozhoduje soud. Podle šéfa ústavně právního výboru Marka Bendy (ODS) by tato pravomoc měla být i nadále výsadou státu.

„Možná někdy v budoucnosti, až se ukáže, že tyto komise skutečně pracují dobře, by se o tom mohlo uvažovat. Ale teď si tím nejsem jist,“ řekl Právu. Dodal, že jinak vznik komisí, které by fungovaly jako kontrola zejména ve vazebních věznicích, vítá.

Spíš pro změnu je předseda bezpečnostního výboru František Bublan (ČSSD). „Byla by to velká změna. Je pravdou, že soudy, které dnes rozhodují o podmínečném propuštění, jsou k odsouzeným daleko, vycházejí jen z posudků šéfů věznic,“ sdělil.

I proto je mu návrh na první pohled sympatický. Pokud by komise prokázaly, že jsou schopné posoudit odsouzeného důkladně, pak proč jim tuto pravomoc za nějaký čas nesvěřit.

„Muselo by ale k tomu dojít až po jakémsi zkušebním období, kdy by komise dávaly doporučení soudu a ten by rozhodoval. Kdyby se ukázalo, že se jejich názory dlouhodobě shodují, pak bych tento návrh podpořil,“ řekl Právu Bublan.

Přenášení pravomoci na laiky v případě podmínečného propuštění odmítá soudce okresního soudu v Teplicích Miroslav Čapek. Stejně jako Benda tvrdí, že by o tak závažné věci měl rozhodovat stát a soud, který o odsouzení vězně rozhodl.

„Ať dávají komise stanoviska, ať řeší stížnosti, ale rozhodování by měla zůstat soudům. Nejsem si jist, zda v USA, kde to léta běží, s tím mají jen kladné zkušenosti,“ řekl Čapek Právu. Podle něho by širší posouzení v komisi mohlo sehrát kladnou roli v tom, že „čím větší kolektiv, který rozhoduje, tím menší možnost korupce“.

Ze strany příbuzných a blízkých se soudci čas od času setkávají s určitým nátlakem, který by se tímto omezil.

Pětičlenné komise by byly podle Pospíšilova záměru poradními orgány ředitelů věznic. Nahradily by dosavadní poradní sbory, které jsou nyní ve všech věznicích, ale zatím až na jedinou výjimku příliš dobře nepracují.

Podle Pospíšila jde o formální orgány, které se scházejí někde jednou, jinde jen dvakrát ročně. Jsou dokonce takové, které se nescházejí vůbec. Jejich vliv na zacházení s odsouzenými a naplňování účelu trestů je nulový.

Pospíšil chce na začátek svěřit komisím kontrolu nad chodem věznic s tím, že by jejich členové mohli dávat doporučení na změny. Zároveň by se na ně mohli obracet vězni se svými stížnostmi. V druhé fázi by se komise mohly stát i odvolacím orgánem proti rozhodnutím ředitele věznice.

O možném posuzování podmínečného propuštění hovoří ministr jako o výhledu. Rozhodně však nikdy nehodlá laikům svěřit pravomoc rozhodovat o odborných věcech, jako je např. propuštění z ochranného léčení. V rukách skutečných odborníků by zůstalo i rozhodování o přeměně takového léčení na zabezpečovací detenci.

Laický prvek v justici již nyní existuje, ale ministerstvo by ho v tomto případě rádo omezilo. Přísedící z řad veřejnosti jsou v senátech okresních a krajských soudů. Podle Čapka záleží hodně na tom, zda tito lidé nejsou vedeni jen snahou „zavřít, popravit“, ale přinášejí zkušenosti ze života. Navrhovat rozumné přísedící by měly především samosprávy.

Ministerstvo, které začalo mezi soudci sondovat jak by se dívali na zrušení přísedících, je podle něho vedeno snahou uspořit peníze. Nikoli na odměnách přísedících, které jsou 150 korun, ale na platech soudců, kteří by přišli o příplatek za předsednictví senátů. Ten může dosáhnout až šesti tisíc korun. I proto soudci odpovídají na sondáž ministerstva většinou odmítavě. Chtěli by formu senátů, v nichž působí laičtí přísedící, zachovat.