Prezidentem se ve třetí volbě nestane ani čistokrevný sociální demokrat, ani ryzí drahokam jiné politické strany. Pánové Špidla, Svoboda a Mareš musí najít koaličně respektovaného jedince, který má šanci dostat i pár hlasů buď od komunistů, nebo od té části ODS, která by svého báťušku už ráda viděla odklizeného, třeba někde v Bruselu, ale je schopná to prozradit jen tajnou volbou. Protože takový kandidát nebyl v předstihu připravován, bude to práce na tři směny. Především US-DEU opět perlí, když sní o člověku podporovaném všemi demokratickými stranami bez komunistů, ačkoli z tábora ODS je jasně slyšet: Klaus, nebo nikdo! Ale i když se unionisté ze sna probudí pravděpodobně včas, nebude vyhráno. Ne že by byla nouze o ctihodná, populární jména. Zákonodárci dokonce možná podlehnou obecně rozšířené, bohužel mylné představě, že je-li někdo skvělým právníkem, sportovcem, hudebníkem, anglistou, spisovatelem, hercem či úředníkem, bude automaticky i skvělou hlavou státu, a osloví někoho kvůli jeho popularitě. Spíš ale zkušeně vědí, že prezident je v první řadě homo politicus, a proto na svou rybku nahodí vlasec v politických vodách. Vzhledem k řevnivosti a malichernosti, jež vládne politickému životu v Česku, ale přebytek možností nemají. Pokud proto členové vládní koalice nedokážou překousnout skutečné i domnělé křivdy minulosti, nenajdou asi vůbec nikoho. Některá jména by ale nemusela být bez šancí. Určitě třeba Jiří Dienstbier, kdysi populární ministr, díky dlouhému pauzírování v politice nezúčastněný ve stranických šarvátkách let minulých. Určitě by o něm šlo jednat jak s KSČM, tak s minoritou ODS. A taky Richard Falbr, jistě silná osobnost, pokud by se část koalice (i on sám) dokázala povznést nad jeho lustrační handicap. Jestli se podaří koaličního kandidáta vybrat, ten bude mít jen jednoho protivníka. To v případě, že část zhrzených ze Škromachovy party se přece jen bude chtít pomstít.

PRÁVO 28. ledna