Švédsko a Norsko jsou rájem socialistů, i kdyby tam zrovna nevládli. Větu vyřčenou před několika desítkami let lídrem norských labouristů: Všichni jsme sociálními demokraty, si dodnes pamatují i jejich odpůrci a světe div se, ani ji příliš nezpochybňují. Odmítnutí eura v Švédsku a dvojnásobná porážka stoupenců EU v Norsku (1972, 1994) vyšly ze stejné úvahy: nemá smysl přidávat se tam, kde žijí hůř, raději si zachováme, co jsme stvořili - zpravidla za vlád soc. dem.

Minulý týden v Norsku jsem se setkal s politikem, historikem, politologem a aktivním bojovníkem proti vstupu Norska do EU, ale také proti nadměrnému hluku či za zachování Budvaru v českých rukou. Kjell Dahle, tak se tento zajímavý člověk jmenoval, přesvědčivě argumentoval, že jeho země se nechce izolovat od světa, ale nepřeje si bruselskou nadvládu. Je pyšná na to, čeho dosáhla rukama svých lidí ještě předtím, než byla objevena ropa zajišťující Norsku dnešní výsadní postavení v klubu bohatých. Navíc norská nezávislost čítá pouhých 98 let a dovolit cizincům z EU vlastnit norské ryby by znamenalo těžkou ránu národnímu sebevědomí.

Podobný motiv, udržet to, co vnímám jako dobré, je hybnou silou chování mnoha českých občanů odmítajících Špidlovu reformu. "Nechci vypadat, jako že bych chtěl něco vracet, ale opravdu nevím, jestli byli horší komunisté, nebo to, co je tu teď," řekl podle novin starší nezaměstnaný účastník sobotní demonstrace odborů. I kdyby to takto přesně nepověděl, stejné úvahy jsou často slyšet od lidí s podobným životním příběhem. A nostalgie po časech, kdy zaměstnanost byla povinná, kdy platila teorie, že všichni máme stejné žaludky, a papaláši své bohatství spíš skrývali, než dávali na odiv, v mysli těchto spoluobčanů bezesporu přežívá. A KSČM se drží v preferencích v těsné blízkosti soc. dem.

Sympaticky jim musí znít názor části intelektuální obce, že jejich problémy vyřeší silný sociální stát a že je třeba za něj bojovat proti zlu neoliberálních vydřiduchů, i těch v šatu ČSSD. V Norsku sociální stát je. Mají tam vysokou životní úroveň, velmi slušné platy a důchody, bezpečí ve smyslu sociálním i kriminálním. Ale také nadprůměrné daně, včetně nepřímých, školné na vysokých školách a odchod do penze v 67 letech (i když lze jít už od dvaašedesáti s nepatrným znevýhodněním). Také jsou realitou platby u lékaře nad rámec zdravotního pojištění, ale do určité hranice (idea převzatá ministryní Součkovou).

Vracet se do dob, kdy u nás vládli komunisté, naštěstí nepůjde, byť by to leckterý nespokojenec v návalu vzteku slovně uvítal. Pohled směrem ke Skandinávii ukazuje, jaké by to mohlo být v jiné podobě. Ovšem s tvrdou prací a v neposlední řadě díky jednotě lidí, která vznikla ze společné snahy překonat bídu, jíž se Norsko v historicky nedávné době vyznačovalo. A samozřejmě za vydatné pomoci levné vodní energie a zásob ropy, plynu a ryb.

Zvláštní však je, že strůjci norského blahobytu, sociální demokraté, jdou od porážky k porážce. Jejich vlivný poslanec Haakon Blankenborg neprotestuje proti vysvětlení, že strana vybudovala sociální stát a teď si neví rady s lidmi, kteří si na dobré bydlo zvykli a chtějí stále víc. Proto slyší na hlasy těch politiků, kteří vyzývají k okamžitému čerpání ze speciálního fondu, v němž vláda ukládá část zisků na horší časy.

Ve včerejších komunálních volbách uspěla právě populistická Pokroková strana a radikální Socialistická levice. V průzkumech veřejného mínění vedou naopak stoupenci vstupu do Unie.

Patrně nestačí pouze označit zlo a bojovat proti němu ve jménu dobra. Všechno je složitější. Když se zrovna nedá počítat s optimálním vývojem země, právě politici, kterým většinou oprávněně vyčítáme všemožné hříchy, mají nepřenosnou odpovědnost najít udržitelnou cestu.

Současná reforma by teoreticky mohla být jak tvrdší, tak ostatně žádná. Záleží na reprezentaci vzešlé z voleb. Tato koalice jinou reformu neprovede. Aby se odpůrcům učinilo zadost, musí ji svrhnout. To by už ale byl jiný příběh.

PRÁVO 17. září