Je to ale málo pravděpodobné. Problém je spíše v tom, že od začátku prací na změnách ústavy, přes přijetí této změny a také přijetí zákona o přímé volbě prezidenta, uplyne, kvůli potřebné lhůtě pro předkládání občanských návrhů (prostřednictvím petic), šest, možná i osm měsíců, než bude prezident zvolen. Práce na změně ústavy by tedy vláda měla zahájit okamžitě, bez ohledu na to, zda se parlamentu podaří zvolit prezidenta ve třetí či další volbě podle nynější ústavní úpravy.

Nebyla by to zbytečná investice, i kdyby byl parlament mezitím prezidenta zvolil. Zahájené práce by se pak mohly prodloužit, aby byla přestavba ústavy důkladnější. Netýkala by se jen vymezení prezidentovy odpovědnosti a jeho problematických pravomocí. Mnozí poslanci a senátoři se ale toho děsí. "Nepouštět džina z lahve!" říkají, "všichni se rozhádáme." Nemyslím si to. Za práci a obtíže změna ústavy přece stojí, diskusí o ústavě a přímou volbou prezidenta republiky se totiž oslabí kabinetní politika a moc sekretariátů a občané budou více vtahováni do správy věcí veřejných.

Problém tedy nestojí buď přistoupit k práci na změně ústavy, anebo uspořádat třetí přímou volbu. Uspořádat třetí, ale čtvrtou atd. volbu je totiž podle ústavy povinen parlament v každém případě, bez ohledu na to, pracuje-li se na nové ústavní úpravě, nebo ne. Ústavní povinnost svolat další schůzi parlamentu k volbě prezidenta má předseda Sněmovny Lubomír Zaorálek a nemohl by se třeba vymlouvat, že k tomu není politická vůle "velké pětky", řečeno slovníkem odkazujícím na nedemokratickou zvyklost první čs. republiky tedy na předsedy pěti sněmovních politických stran.

Chápu, že poslanci Jozefu Kubinyimu, a jistě i dalším, vadí nedůstojné handrkování o to, kdo má být vynesen na trůn českých králů. Nejsou zvyklí až na osm kol volby prezidenta republiky v italském parlamentu. Jenže poslanec Kubinyi, jinak muž sympatických názorů, se mýlí, když prohlašuje, že své "pracovněprávní povinnosti" splnil přítomností při druhé volbě prezidenta a že na třetí už nepřijde. To si měl přečíst ústavu dřív, než dal slib ji zachovávat. A nevšiml jsem si ani, že by usiloval o změnu ústavy, jež by umožnila rozpuštění Sněmovny, pokud by parlament prezidenta například napotřetí nezvolil.

Kdyby to v české ústavě bylo, rozmysleli by si poslanci ve vlastním zájmu navrhovat neprůchodného Jaroslava Bureše jen proto, aby mohla být zahájena operace Důchodce. O Miloši Zemanovi přece kromě několika zaslepených všichni věděli, že je nepřijatelný nejen pro jiné strany kromě KSČM, nýbrž i pro senátory ČSSD a mnohé její poslance.¨

Ústava nestanoví lhůtu pro další volbu po předchozí neúspěšné. Měla by však být přiměřená situaci i jiným postupům, kdy lhůty ústava či zákon stanoví. I politicky bude přijatelné, nebude-li delší anebo o moc delší než měsíc. Výtky, že parlament nechce prezidenta zvolit a nenaplňuje tak jasný ústavní pokyn, by byly zvláště v období před referendem o vstupu do Evropské unie nepříjemné. Navíc při výběru vhodného kandidáta vládní koalice, kterého by podpořili i někteří nevládní senátoři, může být nestranický prezident ve třetí volbě zvolen. Nesvolání společné schůze k volbě prezidenta by bylo porušením ústavy, i když by samo o sobě k rozpuštění Sněmovny vést nemohlo. Vytvořilo by ale určitou ústavní krizi nebo aspoň nežádoucí politické napětí.

Koketovat s nesvoláním společné schůze nebo aspoň s jejím nepřiměřeném oddalováním ať už z morálního vzdoru, jak to činí poslanec Kubinyi, nebo pro neschopnost uzavírat dohody o nadstranickém kandidátovi, či dokonce kvůli snaze vytřískat ze situace politický kapitál, je cestou do právních pekel.

PRÁVO 28. ledna