Štěchova konfederace (odborových svazů) a Dufkova asociace (samostatných odborů) mají však nyní na mediálním jevišti pořádnou konkurenci. Pravdaže zejména v událostech ve světě, ale ten je už dlouho jenom jeden.

Vládní reforma veřejných financí je jistě aktuální hrozbou pro kvalitu lidského života -podobně jako deficit, který míní odstraňovat. Ale editoři Jobových zvěstí, s nimiž se v týdnu roztrhl pytel, nemohou odhlédnout od krizových puklin v konstrukci světa, jehož případné sutiny by nemohly náš útulný dvorek minout. Pochodu Prahou za důstojné bytí zaměstnanců a dalších obětí modernizace dýchají na záda jezdci z Apokalypsy. A nelze se divit editorům, shrnou-li na velkém prostoru - na úkor domácího odborového vření - pro masy svých konzumentů především otřesy v základech pomyslné světové budovy.

Je stejně závažné jako otřesné hroucení posledních nadějí na mír a spravedlnost na Středním východě. To se jenom zdá, že se nás netýká rozhodnutí Izraele o možném vyhoštění Jásira Arafata z palestinské vlasti po obnovené sérii sebevražedných atentátů, po deseti letech tamějšího stýkání a potýkání v rámci "mírových procesů". Ta eskalace násilí a řeči o "totální válce" mají genocidní rozměr. Ten prudký pád naděje na vyjednávání kontaminuje úplně vše a na celém světě.

Idea této civilizace ve svém zatím demokratickém vyústění je založena na vyjednáváních mezi státy a uvnitř států - mezi politickými silami, mezi většinami a menšinami, mezi sociálními skupinami, mezi zaměstnavateli a zaměstnanci... Jakmile vstoupíme do světa "buď, anebo", v němž se na život a na smrt střetávají už jenom "sluhové Zla" (G. Bush) se silami Dobra a v němž opravdu platí, že "kdo není s námi, je proti nám", potom skončí naděje na ještě lidské řešení problémů. A nesmiřitelné postoje přerostou v pandemii.

V krizovém terénu mnoha křížících se zájmů v mexickém Cancúnu, kde ještě dnes jedná Světová obchodní organizace, spáchal ve čtvrtek jihokorejský rolník Ri Kjong-che - před bariérou oddělující tisíce demonstrantů od účastníků velmi ostrého vyjednávání - protestní rituální sebevraždu. Jako starý samuraj i nový mučedník "jiné globalizace". Týž den ráno, pobodána ve středu neznámým pachatelem v obchodním domě ve Stockholmu, zemřela švédská ministryně zahraničí Anna Lindhová. Jako první mučedník eura, které má dát Švédům a asi již dává Evropanům v reálné globalizaci reálnou šanci.

To všechno se stalo v jediném týdnu, kdy na většině míst planety bylo překvapivě silně vzpomenuto třicátého výročí Pinochetova krvavého puče v Chile, v týdnu, kdy si celý svět připomenul teroristické masakry v New Yorku a Washigtonu před dvěma lety. Zatímco více než jen živý Usáma bin Ládin v dlouhém záběru ve všech světových televizích ohlásil rozhodným hlasem: pouhé "potyčky" jsou za námi - "to hlavní" teprve přijde...

Co to má společného s našimi odboráři, kteří se dnes sejdou na pražském Palachově náměstí, pojmenovaném po tuzemském, kdysi až na doraz jdoucím sebevražedném martyrovi? Jistěže nic, snad kromě toho, že nesmiřitelný poprask současného světa doléhá i k našim uším a více či méně ovlivňuje každou, dokonce i českou psychiku. Protikladná nesmiřitelnost odborů a vlády sestává stále ještě z lešení racionálních argumentů a vlastní střet zůstává demokratickým rituálem, střetem vyjednávacích pozic.

Jistě, tristní je slabost a nevelká váha odborových svazů. Zatím daleko víc než ony podrážejí reformní vládní koalici její vlastní senátoři, kteří ve čtvrtek ohrozili rozpočet ministra financí změnou v návrhu zákona (snížením výšky daně na motorovou naftu). Vládní koalici se 101 hlasy ve Sněmovně ohrožuje daleko víc budoucí šťastné mateřství poslankyně Marvanové. A ničivá frustrace zdola ze vší té bezmoci snad u nás nehrozí.

"Jsme dnes ještě to, čím jsme byli včera. Jednejme," pravil v roce 1789 markýz de Mirabeau poté, co král neuznal práva "shromážděného národa". Tenkrát to skončilo zle.

PRÁVO 13. září