Poté, kdy dotyčný kandidát nedostal souhlas poprvé, lidé z okolí pana prezidenta opakovaně tvrdili, že se tak stalo jen proto, že křesťanští demokraté kladli sociálním demokratům podmínku: mají-li volit Rychetského, nesmí ti druzí volit Pejchala. Tuto nízkou pomluvu bezmyšlenkovitě opakovala řada komentátorů v médiích, také na stránkách tohoto deníku, a k mému překvapení a lítosti jí několikrát přitakal i sám Pavel Rychetský.

Ten je dnes už několik týdnů nejen soudcem Ústavního soudu, ale dokonce byl prezidentem republiky jmenován jeho předsedou. Takže pan doktor Pejchal by měl být při druhé nominaci hladce Senátem odsouhlasen - kdyby bylo monotónně opakované vysvětlení jeho neúspěchu při prvém hlasování pravdivé. Sociální demokraté, protože již "uspokojeni", by tentokrát měli mít volné ruce. Pan doktor Pejchal však souhlas většiny Senátu opět nedostal. Jak je to možné?

Inu, ani prezident republiky, ani jeho lidé, ani pan doktor Pejchal prostě Senát nepřesvědčili. A to je vše. Pavel Rychetský neprošel Senátem výměnou za nesouhlas s panem Pejchalem, což je výklad, který prvního z nich nutně ponižuje a já věru nechápu, proč i on jej tolikrát opakoval. Byl zvolen pro své odborné kvality, které prokázal svou prací, a pro své lidské kvality, jež prokázal svým životem. Ať již mohl mít k němu kdokoli jakékoli výhrady, většina senátorek a senátorů nepochybovala, že ačkoli se Pavel Rychetský bude sice možná tu a tam mýlit, jako se mýlíme my všichni, rozhodně neustoupí jakémukoli nátlaku. O to alespoň mně jde ze všeho nejvíc.

Že kandidát na ústavního soudce musí mít odborné kvality, že musí "umět právo", je téměř banální. Že je však někdo schopný, obratný, či dokonce úspěšný právník, znamená v souvislosti s kandidaturou na soudce Ústavního soudce málo. Doufám, že nejen já chci navíc vědět, jaké jsou hodnoty, které kandidát vyznává, a to nikoli slovy, ale činy - činy v konfliktních situacích. Chci vědět, jak má své hodnoty seřazené, chci, aby mě přesvědčil, že si dokáže stát za svou pravdou, i když mu to může přinést nepříjemnosti. V neposlední řadě chci také vědět, jak zachází s právem s ohledem na vyšší hodnotu, kterou je spravedlnost.

Schopnost uhájit si za všech okolností nezávislost, schopnost nepodlehnout žádnému nátlaku, jsou podle mého mimořádně důležité předpoklady k výkonu funkce soudce Ústavního soudu. Ten, kdo z kandidátů nezíská souhlas Senátu, nemusí být jen proto nějak vadný, či dokonce podezřelý. Stačí, že Senát nepřesvědčí o tom, že tyto nikoli samozřejmé vlastnosti má. Uznávám, že advokáti to mají s takovýmto dokazováním nezaslouženě těžší, nikoli však nemožné - viz třeba takový Otakar Motejl, rovněž bývalý advokát. Druhé hlasování o doktoru Pejchalovi, kterému patří uznání za odvahu jít do toho podruhé a riskovat neúspěch, nás nepřiblížilo k vyřešení situace na Ústavním soudu, kde stále chybějí čtyři soudci. Na ty ostatní to tím pádem klade zvýšené pracovní nároky, kterým nelze úspěšně dostát příliš dlouho. Je třeba Ústavní soud zkompletovat co nejdříve.

Neúspěšný opětovný pokus ustanovit doktora Pejchala ústavním soudcem by však mohl být mimořádně cenným poučením pro všechny zúčastněné, jakož i pro pozorovatele z mediálního světa. Hledejme skutečné a ne vždycky jen ty nejhanebnější důvody pro naše postoje a stanoviska: ať se pomlouvači aspoň teď chytnou za nos. Budeme-li hledat vysvětlení našich vzájemných sporů a konfliktů vždycky nejdříve v bídě lidské povahy, v našich slabostech, nehneme se z místa. A svět kolem nás nakonec skutečně bude podle toho jen a jen bídný.

PRÁVO 12. září 2003