Podle ředitele archivu Ladislava Bukovszkého je hlavním důvodem zpřístupnění záznamů snaha o maximální transparentnost. S problémem archivů předlistopadových bezpečnostních složek je totiž spjato mnoho afér.

V protokolech se nacházejí údaje o osobách, o něž se zajímaly součásti VKR po celém Československu. "Mohla to být prověřovaná osoba, mohl to být spolupracovník," uvedl zástupce ředitele archivu Martin Pulec. Kromě pomocných protokolů existoval také centrální registr VKR v Praze. Pulec doplnil, že v brzké době by měly být zveřejněny všechny registrační a archivní protokoly.

Databáze pomocných protokolů vojenské kontrarozvědky najdete ZDE

Pomocné protokoly vznikaly na expoziturách VKR. Když expozitury získaly spolupracovníka nebo údaj o prověřované osobě, zaevidovaly informace do protokolu. Současně údaj nahlásily na centrálu.

Dvě zmínky o Snítilém

Nejstarší ze zveřejněných protokolů pochází z roku 1954, nejmladší je z roku 1989. Jednotlivé osoby lze v databázi vyhledávat podle jejich příjmení. Databáze mimo jiné potvrzuje dřívější informaci médií, že v protokolech jsou dvě zmínky o poslanci a bývalém členovi ČSSD Evženu Snítilém.

Snítilý byl veden pod krycím jménem Roman, z dokumentu na internetu se ale nedá jednoznačně určit, zda byl spolupracovníkem, nebo evidovanou osobou VKR. Právo na jaře napsalo, že Snítilý byl při spolupráci s VKR v pozici, kterou lze označit za agenta. Poslanec se bránil tím, že má negativní lustrační osvědčení.

Archiv se při zveřejňování protokolů nechal částečně inspirovat bratislavským Ústavem paměti národa, který na Slovensku zkoumá zločiny fašismu a komunismu. Ten na internetu už dříve zpřístupnil záznamy vojenské kontrarozvědky ze slovenských archivů.

Čistky v armádě

Vojenská kontrarozvědka měla za minulého režimu vytvořit z armády poslušný nástroj politické moci. Mezi její hlavní úkoly patřilo odhalování aktivit západních tajných služeb, velezrady, teroru, diverze, nepřátelské propagandy či příprav zběhnutí. Soustřeďovala nejen zpravodajské, ale i policejní pravomoci.

K metodám práce VKR patřily například provokace, brutální výslechy a fyzické i psychické mučení podle sovětského vzoru. Po únorovém převratu v roce 1948 posílala nepohodlné vojáky na dlouhé roky do táborů nucených prací, do věznic a na popraviště. Na místa vyhozených důstojníků přicházeli noví příslušníci splňující především třídní a politické předpoklady.

VKR využívala síť tajných spolupracovníků i konspirační byty, pro svou činnost si vedla svazky, registry a archivy. Její pracovníci sledovali nejen uniformované příslušníky armády a pohraniční stráže, ale i příslušníky vojenské rozvědky.

Část pracovníků dostala lustrační osvědčení

Na přelomu 40. a 50. let měla VKR přibližně 600 tajných spolupracovníků, na počátku 60. let jich už bylo kolem 8 000. Koncem 80. let s ní spolupracovalo 4 000 lidí. Kontrarozvědka byla zrušena v roce 1990. V roce 2001 vyšlo najevo, že části pracovníků vojenské kontrarozvědky byla počátkem 90. let neoprávněně vydána lustrační osvědčení.

Archiv bezpečnostních složek získal protokoly od Vojenského zpravodajství, které v současnosti sdružuje armádní rozvědku i kontrarozvědku. Zpravodajství totiž po VKR materiály zdědilo. Představitelé této tajné služby již loni seznámili novináře s obsahem několika stovek dokumentů, které byly původně určeny ke skartaci.

Vyplynulo z nich například, že polistopadoví ministři vnitra a obrany Richard Sacher a Miroslav Vacek byli evidováni jako tajní spolupracovníci komunistické vojenské kontrarozvědky.