Velmi často pracovníci ministerstva nebo i paní ministryně hovoří o bezpečnosti svěřenců a personálu. Jako působivý argument v debatách o tom, zda je přípustné, aby děti a mladiství byli sledováni kamerami, bývá používána tragická událost, která se stala před šesti lety ve výchovném ústavu v Chrastavě. Rok vedu spor s ministerstvem o kamery a za tu dobu jsem tento argument slyšela snad dvacetkrát, vždy s naléhavým podtextem, že by kamery snad mohly této politováníhodné události zabránit.

Co se tedy v Chrastavě vlastně přihodilo? Dva drogově závislí chovanci, ve stavu, kdy začaly působit abstinenční příznaky, při noční službě zavraždili jednu vychovatelku a druhou těžce zranili. Vražedným nástrojem byl samorost, který sňali ze zdi, a motivem neochota vydat jim klíče od ústavu, aby mohli utéci.

Mohly kamery brutální vraždě zabránit? Jsem přesvědčena, že nikoliv. Poctivá úvaha na téma, co by bylo kdyby (i když víme, že je velmi ošemetné takto uvažovat) nás dovede spíše ke zjištění, že by se vraždě nezabránilo, zato by si mohly orgány činné v trestním řízení z videozáznamu vychutnat děsivé podrobnosti brutálního činu.

Mohlo-li vraždě něco zabránit, a uvědomuji si riziko takových úvah, tak to byly úplně jiné věci. Například existence specializovaného pracoviště pro drogově závislé. Ti by pak svým specifickým chováním nenarušovali pedagogickou práci v zařízeních, kde personál není školen na práci s drogově závislými. Nebo přítomnost mužského kolegy na noční směně nebo kdyby ústav nebyl tak hermeticky zajištěn proti útěku nebo kdyby oběť bleskově vyhodnotila situaci a klíče vydala nebo ... dost!

Myslím, že by nebylo poctivé, kdybych tvrdila, že šlo vraždě jednoznačně zabránit některým z uvedených způsobů, ale ještě absurdnější je tvrzení, že by jí zabránily kamery. Ty jsou dnes asi ve třetině výchovných ústavů. To znamená, že ve dvou třetinách nejsou. Na vlastní uši jsem slyšela několik ředitelů a ředitelek říci, že kamery nemají, nepotřebují a nechtějí, neboť by jim při jejich práci v ničem nepomohly. Patří k nim ostatně i ředitel výchovného ústavu v Chrastavě. Zato by jim jistě pomohlo, kdyby mohli zaměstnat více kvalifikovaných pracovníků pro přímou práci s dětmi.

Koncem července vydalo Nejvyšší státní zastupitelství, jež je pověřeno vykonávat dozor nad zákonností ve výchovných ústavech, sjednocující stanovisko k otázce kamerových systémů:

"Umístění audiovizuálních prostředků v objektech školských zařízení určených k vykonávání ústavní výchovy, ochranné výchovy či poskytování preventivně výchovné péče, kde je na základě příslušného zákonného opatření umístěno dítě a dočasně nebo trvale tak zbaveno svého rodinného prostředí, je bez zvláštní zákonné úpravy v rozporu s právy zakotvenými v čl. 8 odst. 1 Úmluvy o lidských právech, čl. 16 ve spojení s čl. 20 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a s čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod."

Jinými slovy: je v rozporu s principem nedotknutelnosti osoby, jejího soukromí a jejího obydlí, s právem na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.

V bodě II. se dále uvádí: "Umístění těchto prostředků v prostorách zařízení, ve kterých je umožněn nekontrolovatelný pohyb osob, které nejsou zaměstnanci zařízení, není porušením práv dítěte garantovaných normami uvedenými v bodě." Na vysvětlenou pro ty, kteří obvykle nenavštěvují výchovné ústavy: chodby v ubytovací části, případně další místnosti (jídelna, klubovna), z nichž paní ministryně odmítá kamery odstranit, zdaleka nejsou místy, ve kterých je umožněn nekontrolovatelný pohyb osob, které nejsou zaměstnanci zařízení.

Tímto stanoviskem se Nejvyšší státní zastupitelství prakticky ztotožnilo s názorem veřejného ochránce práv, který označil sledovací techniku ve výchovných ústavech za protiprávní již loni v září.

Nemohu se zbavit dojmu, že ministerstvo tak úporně setrvává na svém stanovisku ani ne tak proto, že by to požadovali ředitelé ústavů, ale proto, že tak jednou už rozhodlo, a nechce připustit, že to bylo rozhodnutí chybné.

(Autorka je zástupkyní veřejného ochránce práv)

PRÁVO 4. září