Prvním významným vodítkem je příchod vládních představitelů do budovy konfederace odborových svazů. Symbolicky to vypovídá o snaze kabinetu ukázat, že si těchto partnerů mimořádně váží - natolik, že třem nejvyšším vládním zástupcům není zatěžko vypravit se za oponentem na jeho domácí půdu.

Druhým bodem, který nešlo přehlédnout, byla délka rozhovorů. Původně byl ohlášen brífink po dvou hodinách - ve skutečnosti přišli Špidla a Štěch mezi novináře po tříapůlhodinové nepřetržité výměně informací a názorů.

A s tím se pojí třetí detail získaný ze slov a nálady odborářů po ukončení schůzky. "Kdyby k takovému jednání došlo před několika měsíci, nemusely by věci zajít až tak daleko," řekl jeden z účastníků. Poskytl tím materiál k dalšímu hledání odpovědi na otázku, co se to včera vlastně v budově Domu odborových svazů stalo.

Jak se tedy dobrat závěru? K tomu pomůže několik zjevných faktů. Za prvé, ve vládě nesedí sebevrazi, které těší postavit si hlavu tak zatvrzele, že s nimi nehne žádná připomínka k jejich reformě - a reforma nakonec zkrachuje. Za druhé, odbory nevedou nezodpovědní křiklouni, kteří se vyžívají v burácení za každou cenu, byť by to byl pád právě této vlády.

A konečně, skutečná politika se nedělá na ulicích či náměstích za hřmění hlasů z výkonných reprobeden, ale na poměrně tichém vyjednávání u stolu. Jako včera v odborářské centrále.

Vyjdeme-li z těchto předpokladů, dávají i Špidlovy a Štěchovy skoupé poznámky přece jen určitý smysl. Odboroví předáci včetně svého předsedy spokojenými výrazy ve tvářích nechtě prozrazovali, že berou příchod vládních špiček a důkladné probírání jednoho odborářského požadavku za druhým jako satisfakci. Vláda uznala jejich váhu, vláda je neignoruje, vláda je ochotna diskutovat jako rovný s rovným. To je jeden kladný bod.

Druhý bonus si Špidla zajistil položkovým návrhem opatření na potírání šedé ekonomiky. To je přece voda na mlýn odborů, které volají po skřípnutí šejdířů, co daňovými úniky bohatnou na úkor státu a poctivých občanů. Nepodpořit tuto agendu Štěchovi lidé nemohou. Ale Špidla umístil realizaci takto lákavých záměrů až do další fáze reformy. Chtějí-li se tedy odboráři dočkat kýžených kroků státu, musí umožnit samotný přechod reformy do druhé fáze. Což znamená, že ji nesmějí potopit letos na podzim.

Je-li v zájmu jak vlády, tak odborů nezavřít si dveře pro případný kompromis, musí existovat signál, že do blízké budoucnosti nevylučují shodu na některých bodech, v nichž by se reforma mohla pozměnit. A ten signál zazněl, navíc tak zřetelně, jako kdyby byla obava, zda ho novinářské uši zaznamenají. Štěch totiž pravil, že obě strany k jistým náznakům možných kompromisů dospěly u nemocenského a důchodového pojištění - tedy v nejdůležitějších oblastech.

Jenže odborová konfederace, ale ani vláda se nemůže dlouho tvářit, že je trochu těhotná rýsující se shodou kolem reformy. Odbory sice jako by nevěděly, jestli chtějí nést outěžek téhle reformy, ale nakonec se ve slabé chvíli přiznají, že když už, tak radši s tímhle kabinetem. V porovnání s případnými nápadníky jiné politické orientace je pro ně přece jen nejvíc sexy.

PRÁVO 2. září 2003