Onen zaměstnavatel, a tím je navzdory všem organizačním kličkám stále ještě stát, tedy opakovaně slibuje cosi, co potom nechce nebo nemůže splnit.

Slibovat něco, co nechci nebo nemohu splnit, ovšem hraničí s podvodem. A slibovat něco, o čem si nemohu být jist, je tomu velmi blízko. Být učitelem, určitě bych tedy nejásal ani nad opakovaným příslibem paní ministryně, že do dvou tří let dostanu požadovaných sto třicet procent průměrného platu. Přinejmenším bych žádal záruku, že rok má a bude mít vždy nejméně dvanáct měsíců.

Když už ale hovořím o slibotechně státní, nemohu přehlédnout ani slibotechnu odborovou. Vždyť v samotném faktu vyhlášení stávky za určité požadavky je obsažen příslib naděje na jejich splnění. Pokud taková naděje není, nebo je jen nepatrná, kouká z toho stávka polovičatá a nedomrlá, která zaměstnavatele i veřejnost možná trochu naštve, ale nezabolí. A může být jen k smíchu obvyklý spor, kolik že bylo doopravdy lidí na nějakém tom náměstí, stejně jako jsou k smíchu statistiky dokládající, že stávkovalo nikoli padesát, ale celých sedmdesát procent těch, co měli důvod stávkovat. Ona totiž fakticky jediná stávka, která má smysl a která splňuje svůj účel, je stávka vítězná.

Obávám se však, že z českých odborářských předáků toto věděl a respektoval jediný Richard Falbr. Proto také preferoval (a ovládal!) méně efektní způsoby nátlaku. Jiní už nám uspořádali tolik polovičatých a nedomrlých stávek, které naštvaly, ale nebolely, že si už na většinu z nich ani nevzpomeneme.

Tomu se ale v karbanu říká vytrumfovat se. Až jednou přijde chvíle skutečně zralá pro stávku, bude tu možná dosti citelný nedostatek víry, že ji lze také doopravdy vyhrát.

Právo 2. září 2003