Proč skřípe kooperace, když soc. dem by spíše měla ve středním stavu hledat spojence. Proč odbory, ale ani profesní skupiny, koaliční vládě nevěří, že zajistí postupný růst mezd, tedy rok od roku. Příčina není jen v tom, že celé profesní skupiny, které se hádají o stovky, vidí například v nálezech Nejvyššího kontrolního úřadu, že utíkají miliardy. Příčina není ani v tom, že menší koaliční strany tvrdošíjně odmítají plošně zavést registrační pokladny, jejichž význam nespočívá v přílivu miliard do státní kasy, nýbrž v politickém vzkazu, že krást a šidit se nemá.

První a fatální chyba se stala poté, co se premiérem stal Miloš Zeman. Místo postupně otvírané státní dlaně došlo k tomu, že se státní výdaje zvýšily skokem. To pomohlo domácí ekonomice k růstu a rok před volbami i k udržení pozic ve Strakově akademii. V době, kdy se současná koaliční vláda zaklíná úsporami, to však působí nebetyčné potíže. Začít zavírat příliš doširoka otevřenou dlaň, aby výdaje konečně odpovídaly příjmům, je politicky nepopulární.

Navíc přežívající duch opoziční smlouvy v lidech (ale i v některých poslancích) budí dojem, že na všem je možné se bez ohledu na stav ekonomiky a reálné možnosti dohodnout, peníze vytisknout a nic tragického se nestane. Podle doprovodné zprávy k návrhu státního rozpočtu bude navíc českou ekonomiku doprovázet desetiprocentní míra nezaměstnanosti ještě několik let. Celou tu dobu to bude znamenat (i když se zpřísní podmínky pro sociální dávky), stále rostoucí sociální výdaje, tedy požadavky na rozpočet.

Současně jakékoli snahy o zvýšení výdajů už nyní výrazně blokuje státní dluh, který poměrně rychle a jistě směřuje k 700 miliardám, či dokonce k biliónu korun. Navíc významnou roli hraje fakt, že školské a zdravotnické obory jsou desítky let finančně poddimenzovány. Mimo jiné proto, že desetiletí tam přetrvává silná feminizace a na rozdíl od horníků či hutníků se v těchto profesích přidávalo jen málo. Přetrvávající rozpory mezi mzdami, významem práce i profesních skupin do této doby nikdo zásadně neřešil a neřeší. Přitom tlak vlád na skutečné reformy ve školství i zdravotnictví (včetně platů) není nijak výrazný.

Podtrženo - vládě (a nejen současné) chybí jasná koncepce mzdového vývoje, výhledu na odměňování a nového ohodnocení jednotlivých druhů práce. Když ještě chybí jasná koncepce oborů jako celku, zůstávají jen sliby. Pokud navíc propadnou rozpočtové příjmy a rostou schodky, je na problém zaděláno. Dalším slibům již pracovníci škol či zdravotnictví nevěří.

PRÁVO 1. září 2003