Ta představa není zase tak fantaskní. Tím se vracím k zatím neuzavřenému případu manželů Stodolových, vyšetřovaných pro podezření ze série vražd. Na mimořádný případ uvalila policie informační embargo a ani se jí nedivím. Novinářská tykadla zatím stačila zjistit, že vražedný manželský pár vodil středočeské policisty nejméně rok pěkně za nos, když své oběti instaloval do podoby sebevrahů či obětí nešťastných úmrtí.

V takovém případě by se tápání policistů dalo pochopit, jenže nedá. Stodolovi totiž ani zdaleka nepřipomínají vychytralého doktora Moriartyho, literárního Holmesova protihráče. Falešné stopy narafičili tak primitivně, že to bylo podezřelé i laikům, tedy sousedům a příbuzným. Sedm úmrtí v blízkých lokalitách uzavřela policie přesto jako nešťastné události či sebevraždy. A to přesto, že sousedé už od začátku Stodolovy podezřívali, a že Stodola byl několikrát trestaný.

Watsonovská selhání policie jsou i podle neoficiálních, policií nepotvrzených informací znepokojivá. Nikdo neočekává, že ke každému případu podezřelého úmrtí vyšle policie novodobého Sherlocka Holmese. Co očekávat lze, je pečlivost policejní práce a elementární zájem každý případ odborně vyšetřit, nikoli co nejrychleji za každou cenu uzavřít. Stodolovi, kteří se nakonec k vraždění přiznali, nebyli dopadeni bystrou prací detektivů. Prostě jen udělali chybu, když po sobě zanechali jednoho svědka.

Byl by to námět na pár hořkých vtipů o policajtech, kdyby v hlavě nestrašila otázka: kolik z obětí manželů Stodolových mohlo zůstat naživu, kdyby policie od začátku dělala pořádně svou práci? A ještě jedna: kolik vražd starých lidí zůstalo možná ještě neobjeveno vinou povrchního vyšetřování? Policejní prezident se dal slyšet, že postup policie v této kauze dá prošetřit a vyvodí i personální důsledky. To by tedy měl. Po tak dlouhé řadě mrtvých by se nikdo nedivil ani jeho rezignaci.

PRÁVO 1. září 2003