Pavel Tigrid, vlastním jménem Pavel Schönfeld , se narodil v Praze 27.10.1917 v židovské rodině. Před válkou vytvořil Divadelní kolektiv mladých Zbořenec a studoval práva na UK.

Před Hitlerem uprchl v roce 1939 Londýna. Přijal tam pseudonym Tigrid, pod nímž nejprve šest let pracoval v českém vysíláni BBC. Historie přezdívky se přitom táhla už od studií na gymnáziu. "Místo řeky Tigris jsem si, bůh ví proč, pamatoval slovo Tigrid. Prostě úplná blbost," sděloval opakovaně novinářům dotazujícím se na původ pseudonymu. 

Doba poválečná

Po osvobození ČSR se Tigrid vrací do vlasti. Spolu s Ivem Ducháčkem začne vydávat týdeník Obzory. Záhy se stává šéfredaktorem periodika Vývoj.

Tigrid, jehož rodina patřila mezi oběti holokaustu, se veřejně postavil proti násilí, jež provázelo odsun Němců z Československa. Odvaha, názor v rozporu s linií posilující KSČ jej stála místo na ministerstvu. Jeho útěk za hranice v roce 1948 se neobešel bez přídechu dobrodružství - odjel na diplomatický pas, který neodevzdal na ministerstvu a za úspěšný přechod hranic mohl vděčit i náhodě. Jak později Tigrid vzpomínal, Státní bezpečnost na něj tehdy už vydala zatykač, ale na hranice došel asi hodinu poté, co je překročil.

Služba krajanům doma i v zahraničí

V SRN vytváří Pomocný výbor pro uprchlíky z Československa, stojí u zrodu československé sekce rádia Svobodná Evropa. Do roku 1952 dokonce stanici v Mnichově vede.

Poté, co opuští ředitelské křeslo směřují jeho kroky do Spojených států, kde o čtyři roky později vydal první číslo časopisu Svědectví. "Pašovali jsme ho sem všemi možnými způsoby, přes diplomatická zastoupení, v autech, v kamiónech. Doufali jsme, že tady bude kolovat. Když jsem se v 90. letech vrátil, jen jsem zíral, kdo všechno to četl a jak to kolovalo. Udělalo mi to velkou radost," vzpomínal sám Tigrid.

Práce pro newyorské nakladatelství jej v roce 1960 zavede s ženou Ivanou zpět do Evropy, konkrétně Paříže. Ve Francii se nakonec usadí natrvalo.

Porevoluční politik

Návrat do vlasti umožní Tigridovi rok 1989. Význačný politik, novinář a spisovatel v posledních letech života střídavě žije v Praze a Francii. V atmosféře politických změn se stává (1990 - 92) poradcem prezidenta Havla pro styk s krajany, následně (1994-1996) ministrem kultury - ve vládě Václava Klause vystřídal na postu ministra kultury Jindřicha Kabáta. V roce 1996 marně usiloval o senátorské křeslo na Praze 1, porazil ho Václav Benda.

V roce 1998 se stal spolupředsedou Koordinační rady česko-německého Diskusního fóra. Právě česko-německá otázka se stala jedním z posledních velkých témat jeho života.