Článek
K tomuto bodu jsme se vůbec nedostali. To mne mrzí, čekala jsem na to. Mohli jsme to nějakým způsobem vyřešit. Čekali jsme na zprávu předsedkyně klubu a chtěli jsme to porovnat s alternativní zprávou klubu, kterou jsme připravily s kolegyní Jakubkovou. Chtěly jsme republikovou radu seznámit s dvojím pohledem na fungování klubu a znát názor rady. K tomu nedošlo, protože druhá strana se začala jaksi vytrácet z jednání, takže jsme se stali neusnášeníschopnými. V tom momentě rada skončila.
My jsme se rozhodly, že asi v nejbližších dnech svoláme s Věrou Jakubkovou tiskovou konferenci, abychom daly signál veřejnosti, že to řešit chceme. S jakým prohlášením před veřejnost předstoupíme, tak zatím společně připravujeme, ještě to není úplné.
Tento její argument je naprosto nesmyslný, protože srovnávat komunikaci a docházku, to je zcela v jiné rovině. Nehledě na to, že ta její statistika je úplně zmanipulovaná, protože nevychází z reálných čísel. Tam se vychází z klubů, ze kterých se pořizoval zápis a ne ze všech klubů se zápis pořizoval. A ne všechny kluby se sešly, třeba kvůli tomu, že Kateřina Jacques byla v zahraničí a nemohla se zúčastnit.
Kluby, které se nesešly kvůli ní, tak ty už v tom zahrnuty nejsou. V mém případě je tam ještě dvou měsíční doba, kdy jsem byla v nemocnici, takže jsem se z pochopitelných důvodů neúčastnila. I když si vzpomínám na jeden krásný příklad, kdy jsem hlasovala z nemocnice po narkóze, protože hlasování bylo potřebné.
Určitě, to samozřejmě trvá. Navíc jsme se setkaly s tím, že poslanecké karty našich asistentů a dokonce i naše byly zablokovány do určitých prostor na poslaneckém klubu. Tím pádem oni nám jako by uzavřeli poslanecký klub. To už je pro nás poslední kapka k tomu, abychom pochopily, že oni nemají o žádnou komunikaci zájem. Mají zájem o konflikt, o boj, o nějaké soupeření, ale vůbec tam nevidíme žádnou podanou ruku a žádný vstřícný krok ke komunikaci.
Právě, že nás o tom neinformovali. Až naši asistenti zjistili, že se nedostanou. Ale kdyby to bylo do nějakých tajných prostor, ale do zasedací místnosti celého klubu nesmějí naši asistenti. Zatímco do naší pracovny má přístup 25 lidí, jak jsme zjistily. Takže k nám má přístup pomalu kde kdo, zatímco naši asistenti nemají přístup vůbec nikam, kromě naší kanceláře. Nechápu ten důvod. Nám dokonce jako poslankyním, Věře Jakubkové a mně, byl odepřen přístup do kanceláří Kateřiny Jacques, Martina Bursíka a Ondřeje Lišky. Zatímco oni mají přístup do naší. Vždy jsme to měli tak, že kanceláře jsou propojeny a všude se může.
Lze tedy v nejbližších dnech očekávat vaše rozhodnutí, zda zůstanete nebo nezůstanete v klubu?
My jsme už na stůl vyložily všechny karty a řekly jsme, že tato komunikace je pro nás nepřijatelná a chceme něco řešit. Požádaly jsme Martina Bursíka o schůzku a protože on nechce s námi jednat ve trojici, ale jednotlivě, tak to jsme zase nechtěly my, takže vlastně nedošlo ani k tomu jednání. Nevidíme vůbec žádnou vstřícnost. Myslím, že na to nemusíme mít žádný termín schůzky, že prostě by mohl teď po republikové radě říct: pojďte si sednou a jdeme diskutovat věci. To se prostě neděje.
Připadá mi, že předsedkyně nezvládá tu obyčejnou lidskou komunikaci. Tam dochází k atmosféře jednání pod tlakem.
Rozumím tomu tak, že předsedkyně klubu s vámi jedná formálně nebo vůbec?
Ano, ale to jste řekl velmi slušně. Je to tak. Je to zvláštní situace, protože jsme o ten klub bojovali s myšlenkou, že chceme určité zázemí. A když teď máme mít zázemí zablokované, tak pro nás je takové zázemí nepřijatelné. A vůbec, i kdyby by bylo vyhovující, tak jej nelze vyměnit za nějaké slušné chování a jednání v klubu. Není to jenom o prostorech, počítačích, jestli máme dost kancelářských sponek, ale je to o tom, jak se mezi sebou chováme. A to chováni je vážně nestandardní ze strany předsedkyně.