I ten úprk, dokonce taky do tmavého lesa, je lákavě podobný. Vím, že část soc. demokratů tuto událost včera večer oslavila. Jejich úleva, že za bukem už nečeká Zeman připravený vyrazit, je nefalšovaná. Nemají ale důvod k nevázané radosti. Miloš Zeman totiž není nějaká hororová postava, symbol absolutního zla, kterou stačí porazit dobrem a navždy zmizí i s myšlenkami, které ztělesňoval.

Popularita expremiéra nejen v ČSSD samotné, ale i mezi dost širokým okruhem nečlenů soc. dem. nemá tak mělké základy, že jeden krach na Hradě ho pošle do zapomnění. Zeman totiž svou sílu čerpal jak ve své pověstné inteligenci, tak v představách mnoha lidí o politice. Že proti kompromisům prosazovaným jeho nástupci stavěl konfrontační styl, je známo. Méně se poukazuje na to, že využil upřímného nepochopení značné části voličů soc. dem., v čem je koalice s lidovci a unionisty vlastně dobrá. S tím je spojený i úžas spousty stejných voličů, co je to za sociální demokracii, která musí dělat škrty v sociální politice. Výklad ministra financí Bohuslava Sobotky, že ekonomika země je ve stavu, kdy otálet s reformou veřejných financí není únosné, protože stát poměrně brzy nezvládne vyšší výdaje a nižší příjmy, nepadá na úrodnou půdu dokonce ani ve vládě samotné. Je logické, že u příznivců ČSSD vedou v lepším případě k dezorientaci, v horším k zuřivému odporu a zatracování takové soc. demokracie.

Právě to byly živiny, které si hodlal vpravit do žil Miloš Zeman. Že tady v tuto chvíli není, neznamená, že představa o ČSSD jako o moderní pokračovatelce normalizačního blahobytu odejde spolu s ním. Stejně tak to ale neznamená, že soc. demokracie se má vzdát poslání sociální strany. Ale současné vedení ČSSD dluží svým členům i veřejnosti vysvětlení, proč není v tomto okamžiku schopna tuto klasickou roli naplnit.

Dosud přicházeli s argumenty, že špatný stav státní kasy způsobily hlavně pravicové vlády. Zřejmě se báli, že když řeknou o něco víc, ublíží si v boji na život a na smrt, který zuřil ještě do včerejška v ČSSD a v jehož rámci se když ne přímo lhalo, tak se mlžilo, seč síly stačily. Otázka ale dnes zní: jaký je podíl vlády Miloše Zemana na stavu, kdy soc. demokracie nedokáže být dost sociální? Přispěly kroky jeho vlády k dnešní bídě veřejných financí? Pokud ano, jak? Premiér, ministr vnitra a předseda Sněmovny dluží také další odpověď. Dotazy, zda nedocházelo za Zemanovy vlády ke korupci v některých případech státních zakázek, mohou samozřejmě i nadále pokládat novináři a může trvat i stav, kdy lidé, kteří z titulu své funkce vědí víc než investigativní redaktoři, mlčí nebo se všemožně vykrucují. Ale zazní-li právě od vrcholných politiků pravda v této věci, ať už je jakákoli, pročistí to dusno, v němž dobře existoval a z něhož vydatně těžil Zeman a jeho družina.

Jestliže vše zůstane při starém, pak se tři prasátka ve skutečnosti příliš nepochlapila.

PRÁVO 25. ledna 2003