Podle zákona oba ztrácejí senátorský mandát okamžikem svého jmenování ústavním soudcem. Rovněž podle zákona je prezident republiky povinen vyhlásit v obou obvodech doplňovací volby tak, aby se konaly do 90 dnů po ztrátě jejich mandátu. Nový senátor je ale volen jen na zbytek doby původního mandátu. Rychetskému by mandát vypršel až v roce 2006, Lastovecké už 21. listopadu příštího roku. Na Prácheňsku, jak se říká kraji kolem Písku a Strakonic až k Šumavě, kde senátoroval Rychetský, se bude první kolo doplňovacích voleb konat 31. října a 1. listopadu, jak prezident již zveřejnil.

Vedoucí jeho kanceláře také řekl, že jakmile prezident jmenuje Dagmar Lastoveckou ústavní soudkyní, vyhlásí volby i v Brně-městě. Je to moudré rozhodnutí. Není přitom samozřejmé. Zákon totiž skýtá prezidentovi značnou libovůli při vypsání doplňovacích voleb. Výslovně uvádí, že v posledním roce před uplynutím mandátu senátora se doplňovací volby nekonají, tedy v případě Lastovecké po letošním 21. listopadu. Prezident je přitom povinen vyhlásit volby nejpozději 60 dnů před jejich konáním.

Kdyby Klaus otálel s vypsáním doplňovacích voleb v Brně do poloviny září, nemohl by je pak už vůbec vypsat. Je dobře, že odolal tomuto pokušení potrestat Senát a nechat jedno senátorské křeslo přes rok neobsazené. Vypsání doplňovacích voleb i v Brně bude Senát považovat za vstřícné gesto. Snad napomůže ukončení nesmyslné "války", kterou prezident a Senát vedou o jmenování ústavních soudců. Ať se Klausovi Senát jakkoli nelíbí jako instituce a kvůli svému současnému složení či urputným bojem za rozšíření svých pravomocí, je parlamentní komorou. A prezidentovou ústavní povinností je udělat vše, aby měl 81 členů, jak káže ústava.

 Ruku na srdce, na rozdíl od počtu poslanců ve Sněmovně, která vyslovuje důvěru vládě a může ji svrhnout, je to dost jedno, kolik má Senát senátorů. Práce zase není tolik, aby to i v mnohem menším počtu nezvládli. Lepší než vést neplodné spory se Senátem by bylo zahájení veřejné debaty - nejlépe pomocí Poslanecké sněmovny - o potřebnosti Senátu či spíše o rozsahu potřebných pojistných a náhradních mechanismů při přijímání zákonů, rozpuštění Sněmovny, nebo při tak významné činnosti, jako je trestání prezidenta republiky pro velezradu.

Jenže změna ústavy by měla být komplexní, a to by se diskutovalo také o pravomocích prezidenta republiky, z nichž některé jsou ještě z c. k. monarchie zděděny, a hlavně o jeho ústavou výslovně upravené neodpovědnosti z výkonu prezidentského úřadu. A do toho se Václavu Klausovi jistě nechce, spokojuje se s drobnými změnami, které může zavést sám, například s novým pojetím udílení, či spíše neudílení milostí. Napětí a spory mezi ústavními orgány nelze nikdy vyloučit. Avšak česká ústava k nim poskytuje příliš mnoho příležitostí. To máme za to, že jsme si nechali s překotným rozdělením federace vnutit ústavu narychlo spíchnutou. Každá legrace něco stojí.

PRÁVO 29. srpna 2003