Soudce Cepl: Z politiky jsem nadobro vyléčen

Mě tohle nikdy moc nebralo. Když jsem byl malý, tak jsem měl slavného dědečka a můj otec byl naprosto bezvýznamný. Stal se slavným, až když jsem byl velký. Teď jsem se stal slavným já, takže to celkem není zajímavé. Předpokládám, že to za chvíli novináře omrzí a najdou si jinou hračku a bude pokoj.

Pokud vás zajímají dějiny slávy, tak mnohem výraznější byl až ten Dalík a já jsem nikdy nepochopil proč. Ze série sedmi Rathů si všichni všimli až tohohle, který byl až poslední, přitom ty předchozí spory byly mnohdy zajímavější.

Mimochodem stojí za to si zjistit ty zrcadlové rozsudky, jak vlastně dopadly a co se s nimi dělo dál. Budete velice překvapený.

Právě že to bylo celé dosti složité, speciálně se to týká trojice kauz „tunelování“, „korupce“ a „rozkrádání“. Všechny tři byly stejné, některé jsem jen přetahoval myší. Zeptejte se.

To je právě mýlka. Já jsem se stal soudcem mnohem dříve než on a celý život jsem dělal něco jiného než on. Otec dělal učitele na právech, teorii a různé koncepce. Kdežto já jsem se na to vykašlal, když jsem měl jít do akademie, a šel jsem k soudu, protože mě zajímali ti živí lidé.

Byl jsem v Praze 4 normální obvodní soudce.

Ne, civil. Nikdy jsem se trestu nedotkl ani hráběmi a nechtěl jsem a nikdy mě to nelákalo.

Ani teď, v žádném případě. To soudcování jsem dělal asi dva roky, ale pak vzhledem k tehdejším podmínkám už to nešlo. Moje rezignace pak kolovala po parlamentu a s velkým obveselením si ji tam poslanci četli. Myslím si, že byla vtipná.

Nesouvisela, protože já jsem revoluční student. Justiční zkoušky jsem dělal v prosinci 1989, tedy úplně v rámci revoluce. Ještě tam byla paní, co zkoušela marxismus, a když mě viděla, tak řekla: vás se radši na nic ptát nebudu. A zkouška skončila.

No a pak mě jmenovali soudcem na jaře 1990, takže jsem nikdy nesoudil v bývalém režimu. Nicméně jsem byl čekatelem za starého režimu, což bylo pro mě nesmírně důležité, protože všechno vím. To je také důvod, proč vzbuzuji neoblibu u některých lidí. Protože si u nich pamatuji, co dělali.

Řekl bych, že ano.

Není dobré, abych to řekl já. Je lepší si to najít a objevit to. Jednou z městského soudu a ze Soudcovské unie psali, že bych měl vysvětlit svoji zmínku, že by mohla být eventuálně korupce na obchodních soudech. Po aféře soudce Nagye je to ale dosti zajímavé, ale to je asi šest let stará záležitost.

Od začátku vidím, jak ta aféra vznikala. Nikdo z toho není nadšený. Je dobře, že na to přišli.

Podle mě bude přinejmenším velmi vzácný.

Já jsem proti tomuto stěhování věcí a nejsem zase takový optimista, že by se to nějak zlepšilo tou změnou soudu. Já si myslím, že je to nesmysl, že by to takhle daleko asi nezašlo.

přikyvuje... Ale pokud jsou schopni tak daleko zajít, tak nevidím rozdíl mezi Prahou a Olomoucí. Navíc kromě odvolání existují další mimořádné opravné prostředky, dovolání k Nejvyššímu soudu, ústavní stížnost a může to skončit i ve Štrasburku.

Pro ten případ to ale nic neznamená. V rámci politické strany potkáte spoustu lidí, a jistě že jsme se znali a viděli. Já to přiznávám od začátku a žalobce Němec na to naráží od začátku.

Nevšiml jste si, že zdůraznil, že někteří soudci jsou ve straně, někteří byli ve straně, v té jeho závěrečné řeči? V záznamech z těch jednání je spousta zajímavých věcí.

V roce 2002 jsme nevyhráli volby a já shledal, že nejsem moc dobrý politik, a tak jsem šel znovu do toho. Navíc mě velmi lákala ta krásná práce v autorském právu a v případech ochrany osobnosti.

Já jsem na nejlepším místě v české justici, takže si všemi směry mohu jen pohoršit. Pokud možno, kdyby to šlo, tak bych tady moc rád zůstal. Protože třeba kdybych měl být povýšen, to by bylo děsné. To je hrozná představa.

Jsou v tom samozřejmě spousty mediálních taktik a triků. Smysl činnosti soudce při jednání je zejména vést řízení a co nejefektivněji donutit lidi, aby řekli, co je důležité. Zhruba jednou za hodinu je dobré udělat vtip, aby vám lidi neusnuli. Problém je, že když je to jednání asi sedmihodinové, tak vznikne sedm vtipů, a když se to sestříhá, tak vznikne dojem, že je to jedna velká švanda.

Takže od druhého jednání v té kauze jsem si na to dával větší pozor, protože u toho prvního jsem udělal víc chyb. Je důležité to držet na nějaké střední hladině, aby to nebyla moc velká sranda, ale na druhou stranu zase ne moc velké dusno.

Ten byl trošku na hraně a už bych jej znovu neřekl.

Pochopitelně.

Čekal jsem, že to bude konfliktní a že si kvůli tomu bude chtít každá politická strana vzít na pomoc nějakou velkou stranu.

Po pravdě řečeno mě to trochu děsilo. Hledal jsem různé názory v médiích a bylo to nepříjemné, protože bylo dost obtížné najít někoho, kdo byl pro žalobce. Já jsem tedy naopak ty hlasy pro žalobu velice pečlivě vyhledával a snažil se zjistit, jestli na nich něco není.

O mně je známo, že rozhodně nejvíc ze všeho nejsem levičák. Je docela možné, že si toho někdo všiml a že si to pamatuje.

To vám neřeknu, ale mohu vám říci, že to určitě nebyla ČSSD.

To bych byl blázen. Z politiky jsem nadobro vyléčen a rozhodně se tam nemíním vracet.

Nebyla. Lidé si neuvědomují, že žalobci byli v pozici žalobce a nemohou být trestáni, když vypovídají nepravdivě. To znamená, že váha účastníka je vždycky menší než svědka. Za druhé, a to jsem zdůrazňoval a nikdo tomu pořád nechce věřit, rozhodující váha všech důkazů byla vyjádření žalobců. Andělová byla pouze nepříliš zásadní doplněk. Za třetí se svědkyně Andělová shodovala ve všech podstatných okolnostech s žalobci, oni v podstatě vypovídali to samé. Snaha znevěrohodnit svědkyni Andělovou vyšla úplně vniveč.

Žalobci nemluvili pravdu, a to ve dvou případech. Týká se to zejména paní Vesecké a pana Coufala. V případě Vesecké si pusťte lednové Reportéry ČT a bude jasné, která bije (její tvrzení, že druhou, brněnskou schůzku neiniciovala, pozn. redakce). A u doktora Coufala je to úplně markantní. Jde o loňský 17. květen v Jihlavě (třetí ze schůzek Andělové s některými žalobci). On řekl, že tam nebyl.

Podstatou celého toho sporu bylo daní dohromady obrovské množství faktů, a to nejen ze soudního jednání, ale i z článků médií, která to v podstatě začala. No a ti lidé vypovídali do novin, k důkazům a mohli vypovídat, co chtěli, protože jim nic nehrozilo. Přesto vypovídali pokaždé jinak. To byl základ celého toho problému. Celý ten případ tedy vychází z vyjádření žalobců, a to i třeba kauza katarského prince.

Nechci se k tomu vyjadřovat. Může si říkat, co chce.

Já jsem žádnou revizi neudělal. Zdůraznil jsem několikrát, že jsem se otázkám týkajícím se vlastní viny, co Čunek udělal či neudělal, vyhnul.

To nebyla revize. Usnesení NSZ přece zůstává platným, nijak se ho mé rozhodnutí nedotýká a nemůže ho zrušit. Já jsem pouze napsal, že toto usnesení lze podrobit veřejné kritice, a napadlo ho mimochodem více jmen. Řekli to (předseda Ústavního soudu) Pavel Rychetský, (ombudsman) Otakar Motejl, (předseda Nejvyššího správního soudu) Josef Baxa, tedy nejvýše postavení právníci v tomto státě. Ty vyjmenované chyby, kvůli kterým mělo dojít ke změně delegace, nešly tímto způsobem (usnesením) vyřešit.

To mě překvapilo taky. Čekal jsem to při zamítnutí důkazů. Ale musím říci, že jsem rád, že sami žalobci přistoupili k závěrečným řečem, i když se to v podobných případech téměř nikdy nedělá. Ty jejich závěrečné řeči ale byly zajímavé, protože všichni žalobci už byli rozčilení a řekli spoustu věcí. Hodně to pak napovědělo, jak to je.

Tady jsem na chvíli vyšel ze své role soudce. Podle mě totiž stojí za úvahu, jestli státní zástupce má být nadále součástí moci výkonné a nebýt nezávislý, anebo udělat něco jako vyšetřovacího soudce jako třeba ve Francii. Protože vliv moci výkonné je daleko větší než u soudců.

Ano. Po této zkušenosti si říkám, že tento spor by byl určitě argument takto to udělat, protože když přijde nový ministr, tak povyměňuje všechny zástupce. Zatím z toho má člověk takový laický dojem, že modří honí oranžové a oranžoví honí modré, a to není úplně dobrý systém.

To je ten nejdůležitější bod z celého rozsudku. To byl problém té delegace (usnesení NSZ o změně žalobce v kauze Čunek). Oni mají právo udělat delegaci, proti tomu ani popel. Ale je to proti smyslu toho institutu, protože v ústavě je řečeno, že delegace je výjimka a má mít smysl a něco vyřešit. Nemůžete to dělat jako naschvál těm lidem.

Nevím, nezkoumal jsem to a nebylo to pro mě podstatné. Z těch důkazů nevyplývá nic.

Ano, právě ten problém, že skutečně jednali zjevně v nějakém souladu. Těžko si umím představit, jak by to mohlo vzniknout náhodou.

Myslím, že se ještě mám co učit. V tom případě se to jasně ukázalo.

Šlo o vedení řízení a spoustu dalších věcí, protože tam vzniklo mnoho nových situací, s kterými nejsou zkušenosti. To je vše proto, že to byl první takto veřejný proces.

Ano. Například už bych věděl, že u tohoto typu sporu se mají všichni potřebu vyjadřovat také k veřejnosti a nejen k věci samé a je to pak dvojnásobně dlouhé. Takové věci vás na právech nenaučí.

Já si zcela od začátku myslím, že samozřejmě by pan čekatel Langer měl být jmenován a že neposlouchat rozsudky soudu je taky nešvar a nedobrota. Panu prezidentovi by se přece skoro žádná křivda neděla, kdyby jej jmenoval.