V posledních týdnech jste se stal slavným synem slavného otce...

Mě tohle nikdy moc nebralo. Když jsem byl malý, tak jsem měl slavného dědečka a můj otec byl naprosto bezvýznamný. Stal se slavným, až když jsem byl velký. Teď jsem se stal slavným já, takže to celkem není zajímavé. Předpokládám, že to za chvíli novináře omrzí a najdou si jinou hračku a bude pokoj.

Už dříve jste se stal známým díky rozsudkům v případech poslance Davida Ratha a lobbisty Marka Dalíka.

Pokud vás zajímají dějiny slávy, tak mnohem výraznější byl až ten Dalík a já jsem nikdy nepochopil proč. Ze série sedmi Rathů si všichni všimli až tohohle, který byl až poslední, přitom ty předchozí spory byly mnohdy zajímavější.

Mimochodem stojí za to si zjistit ty zrcadlové rozsudky, jak vlastně dopadly a co se s nimi dělo dál. Budete velice překvapený.

Jak? Že vám dali za pravdu?

Právě že to bylo celé dosti složité, speciálně se to týká trojice kauz „tunelování“, „korupce“ a „rozkrádání“. Všechny tři byly stejné, některé jsem jen přetahoval myší. Zeptejte se.

Zpět k vašemu otci. To kvůli němu jste se stal soudcem? Chtěl jste jím být odmalička?

To je právě mýlka. Já jsem se stal soudcem mnohem dříve než on a celý život jsem dělal něco jiného než on. Otec dělal učitele na právech, teorii a různé koncepce. Kdežto já jsem se na to vykašlal, když jsem měl jít do akademie, a šel jsem k soudu, protože mě zajímali ti živí lidé.

Kde a co za druh sporů jste tedy dělal?

Byl jsem v Praze 4 normální obvodní soudce.

Trestní?

Ne, civil. Nikdy jsem se trestu nedotkl ani hráběmi a nechtěl jsem a nikdy mě to nelákalo.

Ani teď?

Ani teď, v žádném případě. To soudcování jsem dělal asi dva roky, ale pak vzhledem k tehdejším podmínkám už to nešlo. Moje rezignace pak kolovala po parlamentu a s velkým obveselením si ji tam poslanci četli. Myslím si, že byla vtipná.

Nesouvisela ta rezignace s politikou?

Nesouvisela, protože já jsem revoluční student. Justiční zkoušky jsem dělal v prosinci 1989, tedy úplně v rámci revoluce. Ještě tam byla paní, co zkoušela marxismus, a když mě viděla, tak řekla: vás se radši na nic ptát nebudu. A zkouška skončila.
No a pak mě jmenovali soudcem na jaře 1990, takže jsem nikdy nesoudil v bývalém režimu. Nicméně jsem byl čekatelem za starého režimu, což bylo pro mě nesmírně důležité, protože všechno vím. To je také důvod, proč vzbuzuji neoblibu u některých lidí. Protože si u nich pamatuji, co dělali.

Už se vám to někdo z nich snažil nějak vrátit?

Řekl bych, že ano.

Jak?

Není dobré, abych to řekl já. Je lepší si to najít a objevit to. Jednou z městského soudu a ze Soudcovské unie psali, že bych měl vysvětlit svoji zmínku, že by mohla být eventuálně korupce na obchodních soudech. Po aféře soudce Nagye je to ale dosti zajímavé, ale to je asi šest let stará záležitost.

Co říkáte na ten případ soudce Nagye?

Od začátku vidím, jak ta aféra vznikala. Nikdo z toho není nadšený. Je dobře, že na to přišli.

Myslíte si, že je to ojedinělý případ?

Podle mě bude přinejmenším velmi vzácný.

Nebylo by třeba na místě, aby odvolací řízení v tom sporu Renata Vesecká a spol. versus Marie Benešová právě pražský vrchní soud nedělal? Jeho místopředsedou je přece Pavel Bureš, který je velmi blízký jednomu z žalobců, místopředsedovi Nejvyššího soudu Pavlu Kučerovi. Neměl by to třeba převzít olomoucký vrchní soud?

Já jsem proti tomuto stěhování věcí a nejsem zase takový optimista, že by se to nějak zlepšilo tou změnou soudu. Já si myslím, že je to nesmysl, že by to takhle daleko asi nezašlo.

Ty vlivy?

přikyvuje... Ale pokud jsou schopni tak daleko zajít, tak nevidím rozdíl mezi Prahou a Olomoucí. Navíc kromě odvolání existují další mimořádné opravné prostředky, dovolání k Nejvyššímu soudu, ústavní stížnost a může to skončit i ve Štrasburku.

Vracím se k vaší kariéře. Po dvou letech soudcování jste tedy rezignoval a pak se vrhl na politickou kariéru v Unii svobody. Tam jste se musel potkat s jedním ze žalobců nynějšího sporu, s Pavlem Němcem, ne?

Pro ten případ to ale nic neznamená. V rámci politické strany potkáte spoustu lidí, a jistě že jsme se znali a viděli. Já to přiznávám od začátku a žalobce Němec na to naráží od začátku.

Toho jsem si nevšiml...

Nevšiml jste si, že zdůraznil, že někteří soudci jsou ve straně, někteří byli ve straně, v té jeho závěrečné řeči? V záznamech z těch jednání je spousta zajímavých věcí.

Z politiky jste se nakonec vrátil k soudcování. Proč?

V roce 2002 jsme nevyhráli volby a já shledal, že nejsem moc dobrý politik, a tak jsem šel znovu do toho. Navíc mě velmi lákala ta krásná práce v autorském právu a v případech ochrany osobnosti.

Nepřemýšlíte nad tím, že byste šel ještě někam jinam?

Já jsem na nejlepším místě v české justici, takže si všemi směry mohu jen pohoršit. Pokud možno, kdyby to šlo, tak bych tady moc rád zůstal. Protože třeba kdybych měl být povýšen, to by bylo děsné. To je hrozná představa.

Mně se zdá, že si zakládáte na svých vtipných poznámkách, kterými jste pravidelně zásoboval veřejnost i v rámci sporu Vesecké a spol. s Benešovou. Nestává se tak často, že by se osazenstvo jednací síně tolikrát smálo.

Jsou v tom samozřejmě spousty mediálních taktik a triků. Smysl činnosti soudce při jednání je zejména vést řízení a co nejefektivněji donutit lidi, aby řekli, co je důležité. Zhruba jednou za hodinu je dobré udělat vtip, aby vám lidi neusnuli. Problém je, že když je to jednání asi sedmihodinové, tak vznikne sedm vtipů, a když se to sestříhá, tak vznikne dojem, že je to jedna velká švanda.

Takže od druhého jednání v té kauze jsem si na to dával větší pozor, protože u toho prvního jsem udělal víc chyb. Je důležité to držet na nějaké střední hladině, aby to nebyla moc velká sranda, ale na druhou stranu zase ne moc velké dusno.

Ale třeba váš výrok na adresu Renaty Vesecké, že už jí nebudete bránit v rozletu (při kladení otázek), to dusno spíše vyvolal, ne?

Ten byl trošku na hraně a už bych jej znovu neřekl.

Opakovaně říkáte, že nemáte ani po svém čtvrtečním rozsudku v kauze Benešová obavy o své místo a funkci...

Pochopitelně.

Čekal jste, že vyvoláte takové reakce?

Čekal jsem, že to bude konfliktní a že si kvůli tomu bude chtít každá politická strana vzít na pomoc nějakou velkou stranu.

Čekal jste, že se svou kritikou vůči žalobcům v té kauze přijdou v podstatě všechny politické strany, dokonce i někteří z vládních ODS či Strany zelených?

Po pravdě řečeno mě to trochu děsilo. Hledal jsem různé názory v médiích a bylo to nepříjemné, protože bylo dost obtížné najít někoho, kdo byl pro žalobce. Já jsem tedy naopak ty hlasy pro žalobu velice pečlivě vyhledával a snažil se zjistit, jestli na nich něco není.

Bylo však i několik kritických hlasů přímo vůči vám. Co vy na to?

O mně je známo, že rozhodně nejvíc ze všeho nejsem levičák. Je docela možné, že si toho někdo všiml a že si to pamatuje.

Koho jste volil?

To vám neřeknu, ale mohu vám říci, že to určitě nebyla ČSSD.

Nevrátíte se zpět do politiky?

To bych byl blázen. Z politiky jsem nadobro vyléčen a rozhodně se tam nemíním vracet.

Vracím se k případu Benešová. Vy jste takřka ve všem uvěřil výpovědi ostravské krajské žalobkyně Zlatuše Andělové, i když byla nadneseně jednou proti stu. Proč?

Nebyla. Lidé si neuvědomují, že žalobci byli v pozici žalobce a nemohou být trestáni, když vypovídají nepravdivě. To znamená, že váha účastníka je vždycky menší než svědka. Za druhé, a to jsem zdůrazňoval a nikdo tomu pořád nechce věřit, rozhodující váha všech důkazů byla vyjádření žalobců. Andělová byla pouze nepříliš zásadní doplněk. Za třetí se svědkyně Andělová shodovala ve všech podstatných okolnostech s žalobci, oni v podstatě vypovídali to samé. Snaha znevěrohodnit svědkyni Andělovou vyšla úplně vniveč.

Vy jste teď naznačil, že žalobci nemluvili pravdu. Chápu to správně?

Žalobci nemluvili pravdu, a to ve dvou případech. Týká se to zejména paní Vesecké a pana Coufala. V případě Vesecké si pusťte lednové Reportéry ČT a bude jasné, která bije (její tvrzení, že druhou, brněnskou schůzku neiniciovala, pozn. redakce). A u doktora Coufala je to úplně markantní. Jde o loňský 17. květen v Jihlavě (třetí ze schůzek Andělové s některými žalobci). On řekl, že tam nebyl.

Podstatou celého toho sporu bylo daní dohromady obrovské množství faktů, a to nejen ze soudního jednání, ale i z článků médií, která to v podstatě začala. No a ti lidé vypovídali do novin, k důkazům a mohli vypovídat, co chtěli, protože jim nic nehrozilo. Přesto vypovídali pokaždé jinak. To byl základ celého toho problému. Celý ten případ tedy vychází z vyjádření žalobců, a to i třeba kauza katarského prince.

V souvislosti s Katarem vás kritizoval exministr Němec, že prý jste v rozsudku uvedl nepravdu, když jste sdělil, že princ byl vydán do Kataru až po vynesení prvoinstančního verdiktu. Jak zareagujete?

Nechci se k tomu vyjadřovat. Může si říkat, co chce.

Kromě Němce se do vás pustil i další z žalobců v tom sporu, jihlavský Arif Salichov. Právu řekl, že vy jste svým rozsudkem vlastně udělal revizi trestního řízení v kauze Čunek, což vám jako civilnímu soudci vůbec nepřísluší. Můžete to komentovat?

Já jsem žádnou revizi neudělal. Zdůraznil jsem několikrát, že jsem se otázkám týkajícím se vlastní viny, co Čunek udělal či neudělal, vyhnul.

Jednou ze zásadních věcí toho trestního řízení je loňské červnové usnesení Nejvyššího státního zastupitelství o změně státního zástupce Čunkova případu a to si dovolím říci, že jste revizi tohoto usnesení u soudu udělal, když jste jej probral od A do Z.

To nebyla revize. Usnesení NSZ přece zůstává platným, nijak se ho mé rozhodnutí nedotýká a nemůže ho zrušit. Já jsem pouze napsal, že toto usnesení lze podrobit veřejné kritice, a napadlo ho mimochodem více jmen. Řekli to (předseda Ústavního soudu) Pavel Rychetský, (ombudsman) Otakar Motejl, (předseda Nejvyššího správního soudu) Josef Baxa, tedy nejvýše postavení právníci v tomto státě. Ty vyjmenované chyby, kvůli kterým mělo dojít ke změně delegace, nešly tímto způsobem (usnesením) vyřešit.

Musím říci, že jsem čekal, že proti vám dají žalobci námitku pro podjatost. Překvapilo mě, že to neučinili.

To mě překvapilo taky. Čekal jsem to při zamítnutí důkazů. Ale musím říci, že jsem rád, že sami žalobci přistoupili k závěrečným řečem, i když se to v podobných případech téměř nikdy nedělá. Ty jejich závěrečné řeči ale byly zajímavé, protože všichni žalobci už byli rozčilení a řekli spoustu věcí. Hodně to pak napovědělo, jak to je.

Pročítal jsem si vaše mediální vyjádření za posledních 24 hodin a zarazila mě jedna věc. Vy jste řekl, že otázka nezávislosti je velice závažná. Co jste tím myslel?

Tady jsem na chvíli vyšel ze své role soudce. Podle mě totiž stojí za úvahu, jestli státní zástupce má být nadále součástí moci výkonné a nebýt nezávislý, anebo udělat něco jako vyšetřovacího soudce jako třeba ve Francii. Protože vliv moci výkonné je daleko větší než u soudců.

Chápu to správně, že stejně jako je moc soudní nezávislá, tak totéž byste chtěl jako zvláštní kategorii pro státní zastupitelství?

Ano. Po této zkušenosti si říkám, že tento spor by byl určitě argument takto to udělat, protože když přijde nový ministr, tak povyměňuje všechny zástupce. Zatím z toho má člověk takový laický dojem, že modří honí oranžové a oranžoví honí modré, a to není úplně dobrý systém.

Co znamenal váš výrok, že byla obcházena ústava?

To je ten nejdůležitější bod z celého rozsudku. To byl problém té delegace (usnesení NSZ o změně žalobce v kauze Čunek). Oni mají právo udělat delegaci, proti tomu ani popel. Ale je to proti smyslu toho institutu, protože v ústavě je řečeno, že delegace je výjimka a má mít smysl a něco vyřešit. Nemůžete to dělat jako naschvál těm lidem.

Byly v té kauze podle vás nějaké politické vlivy?

Nevím, nezkoumal jsem to a nebylo to pro mě podstatné. Z těch důkazů nevyplývá nic.

Co bylo podle vás nejzávažnější v jednání těch žalobců? Vámi zmíněná koordinovaná spolupráce?

Ano, právě ten problém, že skutečně jednali zjevně v nějakém souladu. Těžko si umím představit, jak by to mohlo vzniknout náhodou.

Jak byste se ohodnotil jako soudce?

Myslím, že se ještě mám co učit. V tom případě se to jasně ukázalo.

Jak to myslíte?

Šlo o vedení řízení a spoustu dalších věcí, protože tam vzniklo mnoho nových situací, s kterými nejsou zkušenosti. To je vše proto, že to byl první takto veřejný proces.

A vy byste tedy některé věci teď řešil jinak?

Ano. Například už bych věděl, že u tohoto typu sporu se mají všichni potřebu vyjadřovat také k veřejnosti a nejen k věci samé a je to pak dvojnásobně dlouhé. Takové věci vás na právech nenaučí.

Teď úplně z jiného ranku. Co říkáte na případ justičního čekatele Petra Langra a jeho nejmenování soudcem panem prezidentem?

Já si zcela od začátku myslím, že samozřejmě by pan čekatel Langer měl být jmenován a že neposlouchat rozsudky soudu je taky nešvar a nedobrota. Panu prezidentovi by se přece skoro žádná křivda neděla, kdyby jej jmenoval.