To by ale politik s letitou parlamentní praxí mohl myslet vážně jen v záchvatu mozkové nedostatečnosti. Hojdar tímto dojmem nepůsobí.

Premiér je terčem dvou Hojdarových výtek. Podle něj může Špidla za to, že neexistuje dlouhodobá strategie, kterou se má řídit vláda. A také dává premiérovi za vinu, že "prostě sociální demokracie si na sobě nechala problémové oblasti a ty líbivé oblasti, když to řeknu zcela jednoduše a s lehkým srdcem, předala někomu jinému", tedy koaličním partnerům.

Dalším Hojdarovým tvrzením - že je hospodářství v rozvratu - nechť se zabývají ekonomičtí experti. Jako laik jsem si ale myslel, že veřejně vyřčená slova šéfa hospodářského výboru Sněmovny musí mít váhu. Jenže když se podívám do ekonomických rubrik novin a přečtu si nejnovější údaje statistického úřadu, na rozvrat to nějak nevypadá. Hojdar ani nebyl schopen uvést jediný příklad, proč a jak česká ekonomika leží v troskách.

Špidla ale o vykonávání svého premiérského úřadu v dlouhodobých souvislostech přemýšlí. Dokázal to v nedávném rozhovoru pro Právo. A možnost skutečného ztroskotání národního hospodářství a sociální funkce státu v těchto úvahách hraje velkou roli.

Pomoci státu v té podobě, jak ji znali v 70 . a 80. letech obyvatelé rozvinutých západoevropských zemí, ale také příjemci jistot, které poskytoval výměnou za politickou pasivitu Husákův režim v Československu, zvoní hrana. Je těžké pro lidi, kteří byli na státní sociální jistoty zvyklí, přijmout myšlenku, že vše bude jinak. Ale toto je problém pouze Evropy, navíc především těch zemí, které si v minulosti mohly dovolit poskytnout svým občanům zvýšenou životní úroveň. Nyní se potýkají s důsledky života v relativním blahobytu, mezi něž patří malá porodnost a stárnutí populace, které odčerpává peníze na důchody.

V zemích, kde státní sociální jistoty nikdy nebyly součástí života běžného člověka, tyto starosti nemají. Obzvlášť je-li taková země lidnatá. A pokud si její politické elity a ani obyvatelé nelámou hlavu s úzkostlivým dodržováním demokracie - jelikož tam nikdy nebyla, a navíc přijmou-li v hospodářství prvky tržní ekonomiky, derou se nahoru. Ne náhodou se říká, že příští desetiletí bude ve znamení růstu vlivu Číny a Ruska na světové scéně.

V těchto zemích však kvete kult nikoli sociálního státu, ale státu silného, militarizovaného a stojícího nad zájmy svých občanů, které slouží jemu, ne on jim. V lecčem si Rusové i Číňané budou rozumět i se současnými náladami ve Spojených státech amerických, které po 11. září 2001 se demokracií a svobodou sice stále zaklínají, ale pouze v balení Made in USA.

Má-li přesvědčený sociální demokrat v pozici předsedy vlády najít optimální postup pro udržitelný rozvoj své malé země, a zároveň se nezpronevěřit hodnotám sociáldemokratismu, může dospět ke krokům, které dělá český premiér. Zajistit co nejlepší vztahy se všemi světovými hráči v těžších vahách (USA, Rusko). Přispět ke sjednocení svého teritoria tak, aby se alespoň pokusilo v blízké budoucnosti konkurovat ostatním mocným (snaha o společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Evropské unie). Ale také zachovat maximum toho, co dávalo této Evropě odlišnou tvář - tedy důraz na sociální hodnoty.

Ten poslední bod se bude plnit nejobtížněji. Ke cti Špidlovi slouží, že nesedí se založenýma rukama a nehodlá jen tak vydat dravému potoku, co je mu drahé. Peníze ušetřené reformou veřejných financí chce dát na státní politiku pro udržení alespoň dosažitelné úrovně lidí, které živí práce. Je to možná střižené idealismem a zkomplikované neschopností strhnout další politiky, a to ani z vlastní strany, ale rozhodně více sociálnědemokratické než Hojdarovy nekonzistentní výtky.

Kdyby ovšem Hojdar vyhnal Špidlu ze Strakovy akademie, urychlil by proces zapojení Česka do nové podoby světa, v němž, jak se zdá, budou hrát prim malá sociální citlivost, ostré lokty, silné svaly a dobře vyzbrojené státy. Sociálnědemokratického v tom ale nebude ani za mák.

PRÁVO 25. srpna 2003