Ovšem kromě čtyř řádků v úvodu, kde autorka takto stručně vyjmenovává hlavní pozitiva polistopadového vývoje: "Ne že by dnes nebyli politici, kteří si zasluhují kritiku, ale pozor, jsou to aspoň lidé vzdělaní, vybrali jsme si je sami, nikdo nám je z rozhodnutí Strany nepřidělil, a hlavně je možné je kritizovat." Tož když pozor, tak pozor! Nad takto formulovanými výdobytky nedokážu ze sebe vydolovat dostatek nadšení. Zajisté jsou dnes politické poměry lepší než před listopadem.

Je pravda, že nám jediná Strana dnes nepřiděluje poslance. Je pravda, že nám dnes poslance přiděluje stran několik. Volič totiž nemá, stejně tak jako neměl v minulosti, možnost volit do Sněmovny lidi, které zná, které si mohl díky jejich činnosti "osahat", kterým věří. Má pouze možnost volit partaje a ty už si na kandidátky dají své lidi. Většinou ty, kteří si v lítých vnitropartajních půtkách díky ostrým loktům a známostem vybojují místo pokud možno volitelné. Sám se při volbách nad kandidátními listinami cítívám jako v předlistopadové prodejně zeleniny.

Tehdy jsem si k jednomu potřebnému celeru a petrželi musel vzít deset nanicovatých mrkví, dnes ke dvěma potřebným poslancům deset nanicovatých pitvorů. Ostatně, kolik voličů by dokázalo vyjmenovat alespoň pět poslanců, které ve svém obvodě do Sněmovny zvolil? Tyto celerovo-mrkvové zvyklosti by se daly do značné míry odstranit, kdybychom systém poměrného zastoupení vhodně zkombinovali s prvky systému většinového. V Německu to tak funguje. Každý volič tam má dva hlasy. Jeden může dát politikovi, kterého by v parlamentu rád viděl. Získá-li takový "celer" potřebnou většinu, stává se poslancem bez ohledu na výsledky své strany.

Druhým hlasem může německý volič podpořit "mrkve" ve straně, se kterou sympatizuje. Ideální ten systém jistě není, výrazně však oslabuje trpnou volbu oněch stranami přidělovaných poslanců. Protože by však v takovém systému mohli v Česku získávat na váze disidenti ve vlastních stranách, změna volebního systému se nedá očekávat. Tvrzení paní senátorky Moserové, že dnes jsou poslanci "aspoň lidé vzdělaní", přisuzuji dobrotě její duše. Měla snad na mysli onoho poslance, druhdy ministra dopravy, který byl přesvědčen, že železnice zestátnili teprve komunisté po únoru? Pánbůh s námi a zlý pryč, dnes je tento vzdělaný poslanec stínovým ministrem čehosi.

Nebo onoho rytíře smutné postavy, ozlomkrk se před lety hlásícího do Klausovy chystané vládní-nevládní komise pro jednání s vyhnanci s kvalifikací "nevím, kdy byl Henlein, ale už jsem si koupil knihy a nastuduji to"? Či měla autorka na mysli ty poslance a ministry, kteří při kontaktu s vnějším světem musí být obklopeni tlumočníky jako Kara-ben-Nemzi při cestě divokým Kurdistánem, protože nejsou mocni jiného jazyka než nepříliš kvalitní češtiny? Nebo že by onoho poslance a ministra, přiznávajícího, že není žádný intelektuál a že neví, co je to infantilní? Darmo pokračovat.

Je pravda, že politiky dnes můžeme beztrestně kritizovat. Řekneme-li však v hospodě třeba stokrát za sebou, že prezident je laciný populista a jistý poslanec vytroubený korupčník, můžeme si v klidu dát další pivo, změní se však co? Nezmění se nic. I nad tímto výdobytkem marně v sobě doluji nadšení. Řekl, tuším, filozof Leszek Kolakowski: můžeme proti zdi házet hrsti písmenek (dodávám: slov), ale to je tak asi všechno, co můžeme. Právě jsem si tu svoji hrst písmenek hodil.

PRÁVO 25. srpna 2003