Kus pravdy je jistě i na tvrzení, že jednou z prapříčin terorismu je bída, ale jeho bezprostřední příčinou je po mém soudu naopak obrovské bohatství v rukou šílenců, kteří jej organizují a sponzorují. Dávný spor mezi těmi, kdo preferují klacek, a mírumilovnými hledači prapříčin, bude zřejmě pokračovat věčně, mezitím se však událo cosi, co se do připravených názorových krabiček nevejde: palestinská vláda slibuje, že polapí a požene k odpovědnosti palestinské teroristy.

Zkušenost nám sice velí brát to s jistou rezervou, zní to však mnohem pravděpodobněji z úst premiéra Abbáse, než kdyby totéž sliboval Arafat. Obyvatelé někdejších biblických krajin - jedni i druzí - vědí o terorismu nepochybně víc než kdokoli jiný na světě. Od května roku 1948, kdy v Jeruzalémě za patami posledního odcházejícího britského vojáka začala první válka, je soužití mezi Židy a Palestinci historií vzájemného vyvražďování. A pranic nezáleží na tom, že to na jedné straně mají na svědomí teroristické organizace, na druhé regulérní armáda, používající teroristické metody.

Přitom na obou stranách vždy byli a jsou jak jestřábi, tak mírotvorci. Ani ti ani oni si však nemohou připisovat zásluhu za současný vývoj, který - snad - dává naději na řešení onoho prastarého konfliktu. Nejdůležitější je zde zřejmě tlak zvenčí. Nejsilnější státy na zeměkouli se konečně shodly v poznání, že terorismus představuje strašné nebezpečí, a z toho vyplývá naděje i pro Izrael. 21. srpna 1968 přepadly Československo armády jeho takzvaných spojenců a zlikvidovaly pozoruhodný pokus o polidštění komunistického režimu.

Bezprostředním následkem byla deziluze západoevropských komunistů, konec nadějí na export sovětského systému do celého světa - a pak už se ideály prodávaly jen tam, kde je brali v jednom balení se semtexem. 11. září 2001 předvedl světový terorismus velikost své moci a nyní se zdá, že se to obrací v jeho neprospěch. Ani roztržka kvůli válce v Iráku nic nemění na tom, že se svět proti němu sjednocuje. Ale chtěl jsem vlastně říci, že teoretické spory mezi vůlí k použití klacku a hledáním příčin nikam nevedou, když je třeba obojího, a že příčiny zpravidla dostávají pochopitelný význam, až když se dostaví jejich následky.

PRÁVO 22. srpna 2003