Pochopitelně dost prostředků nemáme, stačí vzpomenout na plánovaný schodek státního rozpočtu na příští rok. Jenže také nejsme tak bohatí, abychom si mohli dovolit v Iráku své odborníky a tím pádem i svou vojenskou policii nemít, nepodílet se na obnově tamního mírového života. A to nejen kvůli investičním zakázkám, o které tam usilujeme. Český stát si z důvodů politických, ba přímo civilizačních, nemůže dovolit stát stranou ve střetu demokracie s terorismem.

Dále je zajímavé, když poslanec Laštůvka z tvůrčího prostředí své kanceláře vybízí vládu, aby zjistila, zda konflikt v Iráku nemá "vietnamský" charakter, zda jde či nejde o guerillovou válku. V takovém případě bychom z toho podle něho měli opět vycouvat. O guerillovou čili partyzánskou válku pochopitelně v Iráku jde (k otevřenému vojenskému střetnutí tam prakticky nedošlo), budeme-li jí tak chtít říkat. Znamená to snad - ve středoevropském významu toho slova - že jde o boje spravedlivé, třeba proti americkým okupantům, a v takovém případě bychom se my čistí od Vltavy neměli angažovat? Po takovém zvěrstvu, jakým byl atentát na bagdádské sídlo OSN, tomu snad už nemůže věřit ani český poslanec.

Zpochybňovat naši účast v celosvětovém boji proti terorismu, myslet si, že můžeme přečkat v závětří, je na jedné straně nebezpečné. I když takový názor u většiny obyvatel země, bojících se obětí, najde porozumění.

Přesto poslance Laštůvku chápu a vůbec nechci jeho námitky šmahem odsuzovat. Situace ve světě nutí nevynášet rychlé, kategorické soudy. Likvidovat terorismus se největší světové velmoci nedaří. Markantní je to v Afghánistánu. Po porážce tálibánského režimu se země zmítá v kmenových šarvátkách a v organizovaném zločinu, zatímco cesta ke klidné, svobodné společnosti je v nedohlednu. Očividná neřešitelnost izraelsko-palestinského konfliktu budí zoufalství. A Irák?

V zemi, kde Husajnova diktatura zničila většinu občanských zvyklostí, je všechno rozvráceno nejen v důsledku vojenského zásahu Američanů, ale taky proto, že není možné navázat na chod demokratických institucí. Chaos je živným prostředím pro teroristy, za jejichž počínáním nejsou sociální kořeny, bída třetího světa, ale především existenciální krize ve vztahu dvou rozličných kultur, dvou hodnotových systémů.

Obava z vietnamského syndromu je svým způsobem opodstatněná. Připomeňme si: když v květnu 1954 Francouzi ve Vietnamu kapitulovali a země byla rozdělena podél 17. rovnoběžky, obě strany se dohodly, že za dva roky dojde ke sjednocení volbami pod mezinárodní kontrolou. Tehdy se Eisenhower nechal přemluvit ministerským předsedou jižní části země a podporoval odmítnutí voleb, dokonce nepodepsal ženevské dohody, a když se pak v roce 1957 objevily v Jižním Vietnamu partyzánské bojůvky ze severu, donutil USA k účasti na největším propadáku amerických dějin. Z představy, že by boj s islámskými sebevrahy v Iráku mohl trvat stejně dlouho skutečně naskakuje husí kůže.

Bush senior se dopustil srovnatelného deliktu, když po napadení Kuvajtu dal Husajnovi milost. Jinak ale v Iráku vietnamské srovnání nesedí. Nebojují tu proti sobě dva politické systémy a USA se spojenci nestojí na straně jednoho z nich. V Iráku se spojenci evidentně snaží nastolit řád, ve kterém budou moci Iráčané konečně pod vlastní správou důstojně žít. Nemohou za to čekat vděčnost domácích obyvatel, žijících právě v katastrofálních podmínkách. A nemohou taky za teroristu považovat každého, kdo po nich hodí kamenem, třeba jen proto, že je zoufalý, protože konec chaosu je v nedohlednu. Jenže důstojný život obyvatel Iráku teroristické centrály nemohou dovolit. Klid, prosperita a mír jsou jejich smrt.

Američanům se v Iráku zatím nevede. To by ale pro nás, kteří jsme spojenci jak USA, tak pokojných Iráčanů, nemělo být signálem ke kapitulantským námitkám.

PRÁVO 22. srpna 2003