Předseda jejího Valného shromáždění Jan Kavan chtěl další působení OSN v Iráku ovlivnit, když několik hodin před rozhodnutím, že OSN v Bagdádu zůstane, prohlásil, že "podobné útoky jen posílí naši vůli k rekonstrukci země a neodradí OSN od tohoto záměru". Připomněl také, že odpovědnost za bezpečnost v Iráku nemá OSN, nýbrž okupační mocnosti, tedy USA a Velká Británie.

OSN je přitom jediná světová organizace, která je schopna takovou všestrannou pomoc Iráku poskytnout. Trpělivě přitom musí odstraňovat následky agresívní války proti Iráku, k níž nedala souhlas. Zajišťuje to přitom nesnadnou diplomacií, nesmí si popudit okupační mocnosti, neboť úspěch pomoci závisí i od jejich postojů. Pochybnosti o smyslu války proti Saddámu Husajnovi naštěstí narůstají jak v USA, tak Velké Británii. Proto jsou prezident Bush, fundamentalistický bojovník za dobro, a jeho londýnská expozitura v Evropě ke spolupráci s OSN donucováni.

Představa, že terorismus lze odstranit policejními, nebo dokonce vojenskými prostředky, je naivní. Sociální příčiny terorismu, překrývané občas náboženským, nacionalistickým či jiným fundamentalismem, jsou zřejmé. Porazit terorismus bude těžké, ale bez odstraňování bídy a prohlubování demokracie a ochrany lidských práv to nepůjde. Svobodní lidé mají jiné zájmy než řešit problémy terorem a obětí vlastního života. K prevenci válek a terorismu řešením sociálních problémů lidstva přijalo Valné shromáždění OSN nedávno rezoluci. O její přijetí se zasloužil právě Jan Kavan, který tuto cestu nabízel jako alternativu již před zahájením války proti Iráku. Česká zahraniční politika není v tomto smyslu nijak aktivní, ČR dokonce ani zdaleka neplní doporučení průmyslově vyspělým zemím, mezi něž už patří, věnovat 0,7 procenta svého HDP rozvojové pomoci. Za Cyrila Svobody se ještě snížila.

Stále tu chybí zákon o rozvojové pomoci, vláda ho parlamentu nepředložila a ministerstvo zahraničí na něm nepracuje. Není proto ustavena ani rozvojová agentura. Jen zákon může u nás upravit podmínky k účelnému vynakládání pomoci. Peníze nelze vyhazovat oknem, což se při financování potřeb nejchudších zemí často děje, obohacují se na tom místní vládci a jiní paraziti. Rozvojová pomoc také nesmí být primárně nástrojem proexportní politiky státu či nátlaku na neposlušné režimy. Má být podporou konkrétních potřebných komunit rozvojového světa na jejich cestě za větší kontrolou nad vlastním životem, demokratickou samosprávou a ekologickou udržitelností.

Poskytování rozvojové pomoci není jednoduché. Uskutečňuje se totiž v kontextu zahraniční politiky českého státu, který se musí vymezovat vůči diktátorským režimům a všem, kdo hrubě porušují lidská práva, avšak způsobem, který netrestá jejich oběti, jako se to stalo v Iráku. Požadavkem kladeným na ČR jako na demokratickou zemi je ovšem i to, že svou zahraniční politikou nesmí podporovat velmocenské ambice USA či jiných států a také neochromovat zásady mezinárodního práva a mnohostranné spolupráce. A do této pasti se česká zahraniční politika podporou Bushova a Blairova válečného dobrodružství nepochybně dostala. Do slepé uličky nekritické podpory Bushova fundamentalismu ji přivedli nejen ti, kteří už v politice nepůsobí - Václav Havel a někdejší náměstek ministra zahraničí Alexandr Vondra, ale sám ministr zahraničí Cyril Svoboda. Zatím se nezdá, že by on nebo vláda jako celek připravovali nějaký obrat, který by umožnil, aby se ČR připojila k zemím, jež aktivně prosazují prevenci proti válkám a teroristickým útokům.

PRÁVO 21. srpna 2003