Připomeňme si rozruch, který vzbudila vaše poslankyně Olga Zubová, když se pro nemoc nedostavila ke druhé volbě prezidenta. A bouři, která ve Straně zelených vypukla poté, co se na veřejnost dostal e-mail Martina Bursíka Kateřině Jacques, v němž váš předseda označil paní Zubovou za krávu.
Já chápu, že vás to pohoršilo, pane Kramere ...


A víte, že ani tak moc ne? Politici jsou lidé a většina lidí takhle někdy mluví.

Tak proč si myslíte, že má smysl to připomínat?


Protože to něco vypovídá o vztazích ve vaší straně.

S tím nesouhlasím; zobecňujete jeden incident, který podle mne vypovídá spíš o situaci kolem té prezidentské volby, která byla plná stresu a která se teď už zklidňuje. My jsme si ten incident vydiskutovali na předsednictvu, probíral se i na schůzce předsedů krajských organizací... Doufám, že tečkou za ním bylo setkání Martina Bursíka s Olgou Zubovou, kdy se jí prostě omluvil za to, že přestřelil.

Co myslíte, jak si asi váš předseda a šéfka vašeho poslaneckého klubu dopisují o vás?

Bez komentáře.


Jak s těmi dvěma vycházíte?

Vztah mezi mnou a Martinem se samozřejmě zkomplikoval; já říkám, že nás politika připravila o osobní přátelství... Je mi to líto, ale doufám, že se pořád shodujeme v jednom: že Strana zelených je hodnota, která stojí vysoko nad pocity Bursíka, Kuchtové, Jacques, Zubové a kohokoli dalšího.

A že tedy v té straně musíme dál nějakým způsobem spolupracovat, táhnout dál ta témata, o která nám jde... Tuhle základní odpovědnost jsme na sebe všichni vzali v okamžiku, kdy jsme kandidovali do svých stranických funkcí.

"Reakce zelených na to, že tady vznikl nějaký vztah mezi naším předsedou a předsedkyní poslaneckého klubu, je zcela „zelená“, to znamená liberální.

Jak se díváte na to, že politickou linii vaší strany teď v podstatě určují dva lidé, kteří spolu mají intimní vztah? A co tomu říkají ostatní zelení? Je to v pořádku, když takové vztahy ovlivňují politiku?

Nakolik to mohu posoudit, reakce zelených na to, že tady vznikl nějaký vztah mezi naším předsedou a předsedkyní poslaneckého klubu, je zcela „zelená“, to znamená liberální. Do jejich soukromí jim nikdo nechce mluvit, nikdo nevystoupil s nějakou „lidoveckou“ kritikou, že to je amorální...

Já sama dokonce vznik takových vztahů považuji za logický, protože vím, jaké je to v té politice, pod jakým tlakem ti lidé pracují a jak málo možností mají, aby si budovali vztah někde mimo tento okruh.

Obecně tu vaši otázku, zda v případě, že se jedná o dva velmi vysoce postavené stranické funkcionáře, neexistuje riziko střetu – nebo spíš nadstandardního souběhu – zájmů, považuji za legitimní. V tomto konkrétním případě ale nevidím žádný veliký rozdíl mezi vystupováním Kateřiny Jacques a Martina Bursíka před vznikem toho vztahu a nyní.

Ve vztazích uvnitř vaší strany je dost těžké se vyznat, protože ty linie jsou stále v pohybu, dosavadní spojenci se rychle mění v protivníky... Martin Bursík a Kateřina Jacques tvrdí, že proti nim stojí neorganická aliance lidí, na které se nedostalo při rozdělování funkcí nebo o ty funkce přišli, a těch, kteří protestují prostě ze zvyku. Je to výstižná charakteristika vnitrostranické opozice?
Určitě ne, ty důvody jsou hlubší a souvisí se samou podstatou zelených. Strana zelených nikdy nebyla a nikdy nebude takovým monolitem jako KSČM či ODS – nemůže jím být už proto, že v ní najdete jak lidi s levicovými názory, tak ty s pravicovými. A ty i ony najdete jak ve vedení, tak mezi jeho kritiky.

Sklon k vytváření frakcí máme takříkajíc vrozený... ale já bych tomu spíš než roztříštěnost říkala názorová pluralita.

Zkonkrétněme to ve vaší osobě. Jak se stalo, že nejbližší spojenkyně Martina Bursíka, která mu pomohla svrhnout předchozí vedení Beránkovo a Patočkovo vedení, je teď vnímána jako jeho hlavní oponent?

Hlavně se to podle mne stalo proto, že jsme se postupně rozešli v názorech na některá témata: například na přímou demokracii – viz referendum o radaru, ale i institut referenda jako takový –, na některé konkrétní problémy ve zdravotnictví, v sociální sféře, v dopravě...

Druhou oblastí, na kterou se díváme různýma očima, je vnitřní život strany, způsob jejího řízení, fungování různých vnitrostranických mechanismů. A v poslední době k tomu přibyl ještě třetí tematický okruh: personální politika.

To ale neznamená, že pořád neexistuje celá řada programových oblastí, kde máme stejný nebo velice podobný názor. Nebo že tvrdím, že Martin Bursík dělá všechno špatně. Kdybych si myslela tohle, tak bych samozřejmě musela požadovat okamžité svolání mimořádného sjezdu. Já mandát Martina Bursíka respektuju, ale jsou věci, se kterými nesouhlasím, tak je prostě kritizuju. To není žádný puč.

Oznámila jste, že na řádném sjezdu SZ, který se bude konat začátkem příštího roku, chcete proti Bursíkovi kandidovat na předsedkyni...

Ano, o tom vážně uvažuji.


Myslíte, že v souboji s takovým všemi politickými mastmi mazaným protivníkem máte šanci? Dovedete si zorganizovat podporu, jako to umí on?

No, já v té politice taky nejsem úplný nováček, už jsem v ní leccos zažila. Myslím, že Straně zelených jedině prospěje, když si bude moci vybrat – když tu bude k dispozici i kandidát, který má poněkud jiné vidění problémů než dosavadní předseda. A Martina Bursíka nikam nevyháním, v té straně je určitě dost místa pro nás oba, právě proto, že je názorově tak pluralitní.

Celý rozhovor najdete v sobotním deníku Právo.