Poslední peníze dá - po protestech studentů - jen těm, kteří ukončí školu v letošním roce. A šmytec. Argumentem je, že na prémii nárok není, protože to není ve smlouvě. Už tento případ je do nebe volající. Je logické, že když si student vybírá účet, možná na celý život, tak zvažuje všechna pro i proti.

Prémie 10 000 korun je u vynikajících studentů možná rozhodujícím lákadlem. To, že slib není ve smlouvě, je zcela okrajové. Spořitelna se tím veřejně chlubila a noviny v přehledech studentských účtů o této výhodě vždy informovaly.

Druhý případ je ještě otřesnější. A to proto, že se týká mimo jiné i již zemřelých osob a jejich příbuzných. Penzijní fond České spořitelny, jehož je banka stoprocentním vlastníkem, totiž do konce roku 2000 sliboval klientům, že jako bonus dostanou životní pojistku s plněním 10 000 korun v případě smrti, když k ní dojde následkem úrazu, dokonce 50 000 korun. Jako podmínku si kladla pouze jeden rok spořit.

Od roku 2001 fond zásadně zpřísnil podmínky a vztáhl je i na dřívější klienty. Těm je teď nanic třeba pět let spoření, když nemají našetřené požadované desetitisícové sumy. Nechápu dobře, jak se to všechno mohlo stát. Spořitelna i fond jinak poskytují dobré služby a těch pár miliónů, které se takto snaží ušetřit, jim rozhodně nestojí za to, aby získaly image lakotné banky a fondu.

Spořitelna má slušné zisky a fond si také nestojí špatně - loni vydělal 238 miliónů čistého. Ombudsman banky, jehož post spořitelna před časem zřídila a jímž se nyní často chlubí, možná udělal kus užitečné práce. Teď mám ale dojem, že tam buď spí, nebo je v bance jen pro parádu.

PRÁVO 16. srpna 2003