Pejchalovi chybělo v polovině července v Senátu jen šest hlasů. O čtyřech návrzích hlasoval Senát onoho dne podle abecedy postupně tak, že před hlasováním znali senátoři předchozí výsledek. Někteří nedali Pejchalovi hlas proto, aby prošel kandidát následující - Pavel Rychetský. V případě Pejchalova úspěchu by mu totiž možná nedali hlasy někteří lidovci, odmítající Pejchala jako advokáta zastupujícího zájmy státu proti církvi, například ve sporu o svatovítskou katedrálu. Však také kardinál Vlk pár dní předtím Pejchala v novinách pořádně zostudil.

O Pejchalově neúspěchu se mluvilo od chvíle, kdy Senát zvolil postup umožňující tento nedůstojný obchod. Z devíti navržených byl přitom podle mne Aleš Pejchal kandidátem nejkvalitnějším.

Sledoval jsem ho při zastupování rodiny Ottových ve sporu o Rakonu. Ten sice prohrál, ale po letech mu dal za pravdu Evropský soud pro lidská práva. Ukázalo se totiž, že nesprávná rozhodnutí vlády a pak i českých soudů, včetně Ústavního, způsobila společnosti škodu. Pejchal naopak vyhrál Národní galerii spor o Kramářovu sbírku Picassových obrazů. Soudu prokázal, že Vincenc Kramář je daroval jako komunista-vlastenec čs. státu dobrovolně, a ne pod nátlakem, jak tvrdili jeho dědici.

Pejchalovy pozdější právní rozbory církevních poměrů pomohly mnoha lidem doplnit si základní pohled na utiskovanou církev a zlý stát o tolik potřebné dimenze josefínské, rakousko-uherské a prvorepublikové úpravy vztahů mezi státem a církví. A je jen ke škodě katolické církve, že se této právní historické kontinuitě vzpírá.

Pár senátorů ČSSD tak Pejchala za podporu Rychetskému obětovalo. Větší roli ale hrála militantní nálada. Až dosud Senát nikdy prezidentovi souhlas neodepřel. Triumfalismus prostoupil nyní Senát - konečně jsme to Klausovi, jehož jsme nechtěli, nandali. Bez argumentů, zákon nám nepředepisuje odmítnutí zdůvodnit.

Vděčni byli senátoři aspoň za hanopis Přemysla Vachalovského a Johna Boka. Byly v něm sice prokazatelné nesmysly, ale na každém šprochu pravdy trochu.

Je až zarážející, jak diletantsky Senát prezidentovy návrhy na ústavní soudce posuzuje. Nemá vůbec k dispozici kandidátovo "dílo" - tedy jeho rozsudky, usnesení či nálezy, byl-li soudce; žaloby či návrhy, byl-li státní zástupce nebo advokát; jeho právní stanoviska či rozbory, působil-li v akademické oblasti. Nezná oponenturu k nim, nic se neví o jejich právních důsledcích.

Při rozhodování senátorů převládá dojem, sympatie a antipatie. Kandidáta posuzují podle neověřených, často i pošeptmu předávaných informací. Vláda by měla parlamentu navrhnout aspoň novou zákonnou úpravu podmínek jmenování ústavních soudců, pokud ke změně ústavní úpravy vzniku jejich mandátu není sil.

Václav Klaus není v současné válce Hradu a Senátu bez viny. S taktem sobě vlastním odmítá rozhovory o vhodnosti kandidátů. Rozhodnutí kandidovat Pejchala znovu oznámil zbrkle hned poté, kdy Senátem neprošli - s mnohem horším skorem - tři další jeho návrhy, a bez konzultace se senátory. Klaus je ale už takový, senátoři by měli být rozumnější, a zatím působí jako malí kluci.

Je to zvláštní, jak může touha po větší prestiži Senátu zatemnit mysl jeho členů, z nichž mnohé známe jako lidi spravedlivé, dbající o zájem společnosti. I oni si zřejmě uvědomují zbytečnost Senátu a při každé příležitosti se snaží jej nějak posílit. I v českých zemích, zdá se, už platí úsloví starého Říma: senatori boni viri, senatus mala bestia - senátoři jsou dobří mužové, ale senát je zlé zvíře.