Na podzim stačí nesouhlas minimálního počtu koaličních poslanců s reformou veřejných financí a po následujícím neschválení vládního návrhu státního rozpočtu musí Špidla podat demisi a ukončit život tohoto kabinetu. Hodlá-li dodržet několikrát zopakovaný slib. Jenže Špidlova překvapující - a na jeho zvyklosti až unikátní - otevřenost může mít právě příchuť hry vabank. Tady mě máte i s mými nejniternějšími obavami a nadějemi, jako by říkal. A snad si všimnete, že se netýkají mé osoby, ale osudů vás, mých rodáků v České republice, v těsném propojení s osudy celého světa, který stojí na civilizační křižovatce.

Lidsky je to sympatické, politicky riskantní. Alespoň v tom pojetí politiky, které u nás za posledních deset let zdomácnělo. Špidla se pokouší o krok k jinému typu komunikace s lidmi: snaží se s nimi mluvit na rovinu a nezastavuje se ani před naordinováním hořkých kapek poznání, ke kterému dospěl po strávení informací získaných v premiérské funkci. Politik, jehož základním problémem vždy byla právě komunikace s ostatními, tak nečekaně zkouší svůj handicap prolomit. Dělá to však způsobem, který mu nezaručuje úspěch.

Základním Špidlovým poselstvím je varování, že celý svět, Českou republiku nevyjímaje, se zastavil na konci jedné civilizační etapy, a pokud se nezbavíme zápecnictví, nenaučíme se být skromnější ve spotřebě materiálních statků a nebudeme rozvíjet naše dovednosti v mezinárodní kooperaci, čeká nikoli ještě nás, ale naše potomky tvrdá změna životních podmínek k horšímu. Jako pozitivní zprávu nabízí svou víru ve schopnosti českých lidí zdolávat překážky, pokud o nich vědí - a sám s definováním těch základních překážek nyní přichází. Věci, o nichž premiér mluví, jsou tak vážné, že by si zasloužily zevrubnou debatu nejen politiků, ekonomů, odborníků na životní prostředí, ale i lidí, kteří nejsou obtěžkáni žádnými funkcemi, leč chtějí, aby se jejich dětem a vnukům žilo snesitelně.

Bylo by dobře, kdyby k takové diskusi došlo. Špidla však v rozhovoru připomíná sociologický průzkum, který ukázal nadprůměrnou míru českého zápecnictví. Neznám data tohoto průzkumu, ale praxe napovídá, že tento povahový rys často mívají lidé v pokročilejším věku a s nižším vzděláním. Smůla pro Špidlu - bývají to právě voliči strany, kterou momentálně vede. Jejich každodenní starosti jsou pro ně důležitější než existenční potíže lidí ze třetího světa. A tu je předseda ČSSD vyzývá, aby byli připraveni rozdělit se o chleba právě s černochy nebo Asiaty, k nimž zpravidla necítí žádnou náklonnost.

Špidla se pokouší o apel na změnu tak hluboce zakořeněných zvyků, že lze přepokládat, že právě mezi těmi, na koho se obrací, zazní jeho hlas jako volání na poušti. Pokud se to stane, nelze přičítat vinu jen těmto lidem. Premiér zatím dluží sestup z roviny vize ke konkrétním položkám reformy veřejných financí. Jak například skloubit jeho přesvědčení, že budoucnost národa leží jedině ve zvyšování jeho dovedností a využití všech schopností, s přízemním faktem, že peníze na vzdělání, vědu a výzkum v této reformě zatím nepatří k prioritním položkám?

Špidla se s velkou částí příznivců soc. dem. pouští do křížku. Nutí jim hořké kapky a ani nepředstírá, že stačí tento lék jednou spolknout a vše znovu bude o. k. - stát bude zase štědrý, práce bude dostatek, boháči budou solit na chudé. Do jisté míry následuje jiného ministerského předsedu, který kdysi svým spoluobčanům sliboval jen krev, pot a slzy. Jenže tenkrát za druhé světové války věděli Britové, že jde o přežití národa. Dnes pro mnohé dosah globálních problémů na jejich konkrétní životy stále není zřetelný. Jeden, byť velmi zajímavý rozhovor v novinách ke změně nestačí. Chce-li Špidla uspět, musí po celý podzim - a jestliže ho přežije ve funkci, i další dlouhé měsíce - stále dokola vysvětlovat a přesvědčovat.

PRÁVO 14. srpna 2003