Článek
„Domníváme se, že zákon č. 261/2007 o stabilizaci veřejných rozpočtů nebyl přijat ústavně předepsaným způsobem. Projednání návrhu zákona v Parlamentu ČR trpělo mnoha vadami, které mají ústavněprávní rozměr,“ začínají své stanovisko k zákonu o reformě veřejných financí předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský a soudce ÚS Jan Musil.
Ti spolu s dalšími soudci Františkem Duchoněm a Eliškou Wagnerovou zaujali jiná stanoviska k návrhu sociálně demokratických poslanců na zrušení tzv. reformního zákona, než jaké většinově vyjádřili další členové senátu ve výroku, zveřejněném 31. ledna.
Podle čtyř soudců se zákon prohřešuje proti elementárním požadavkům tak hrubě, že došlo k narušení samého principu právního státu. Jan Musil byl původně soudcem - zpravodajem v této kauze. Pro zcela odlišný názor byl nahrazen Pavlem Holländerem.
"Matoucí konglomerát nesouvisejících úprav"
Co čtyři ústavní soudci zákonu vytýkají? Musil s Rychetským mají za to, že zákon nebyl přijat ústavně předepsaným způsobem. Podle nich je zákon spíše konglomerátem všemožných právních úprav, jež spolu souvisí jen rámcově. Již samo jeho označení jako "zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů" je prý matoucí, ve skutečnosti značná jeho část nemá žádnou nebo jen mizivou souvislost se stabilizací veřejných rozpočtů.
Za ústavněprávně závadné označují oba soudci způsob předkládání a projednání rozsáhlých pozměňovacích návrhů, tzv. přílepků. Například premiér Mirek Topolánek takto předložil 81 změn na 37 stránkách a Petr Tluchoř 14 stran textu. Podané pozměňovací návrhy nebyly nijak zdůvodněny, neprošly žádnou připomínkovou procedurou, která se jinak vyžaduje u vládního návrhu. Některými pozměňovacími návrhy došlo k novelizaci takových zákonů, které ve vládním návrhu nebyly vůbec zmíněny, upozornili soudci.
Soudci kritizují i nesrozumitelný text zákona
Podle ústavních soudců, oponujících většinovému názoru, je text zákona navíc obsahově nekonzistentní, nejasný až nesrozumitelný. Orientace v komplikovaném textu je podle soudců nesmírně obtížná i pro odborníka - právníka. Pro občana - laika, který je rovněž adresátem právní normy, je text zákona prakticky nesrozumitelný.
Navíc trpí řadou tak závažných nedostatků, jako je faktická retroaktivita - to v případech, kdy stanovuje účinnost některých ustanovení dnem vyhlášení zákona. Soudci označují zákon za součást neblahé praxe neustávající novelizace již mnohokráte novelizovaných zákonů a jejich připojování k obsahově nesouvisejícím návrhům zákonů, což ztěžuje až znemožňuje ustálení vědomí o tom, co jako právo platí.
Prakticky stejné věci vytýká zákonu soudce František Duchoň, podle kterého tak právo "ztrácí svou vnitřní mravnost, trpí spravedlnost a oslabuje se přirozené právní vědomí jednotlivců, což činí život slušné většiny obtížným a zbytečně složitějším“. Soudkyně Eliška Wagnerová ve svém obsáhlém stanovisku k způsobu přijetí tzv. reformního zákona varuje: "Vyřazení demokratické diskuse ze základů demokracie se, jak historie dokládá, nikdy nevyplatilo.“
Ústavní soud 31. ledna zamítl první část rozděleného návrhu na zrušení reformy, která zahrnovala změny především v daňové oblasti. Většina soudců sice vyjádřila k formě zákona výhrady, v nálezu kritizovala politickou kulturu jež provázela projednávání zákona, ale normu nezrušila, protože prý nebyla přijata svévolně - navzdory pochybnostem.