To není to samé, jako když do politiky v osmdesátých letech vkročil herec Ronald Reagan, či když se sexbomba Cicciolina dostala do italského parlamentu. Moderní doba totiž jasně odlišuje hvězdu od superhvězdy. Hvězda televizních obrazovek musí na případné politické kariéře tvrdě pracovat. Superhvězda nemusí nic, stačí, že je vidět.

Přemýšlivým lidem to možná nejde na rozum; jak je možné, že občané (tedy členové lidské obce) jsou schopni zvolit do funkce prvního muže obrovského státu, muže s pravomocemi a velkou odpovědností, někoho, kdo neprošel kariérou politika pěkně zezdola, z přízemí až do podkroví. Kdo pro to nemá odpovídající vzdělání ani zkušenosti. Odpověď je nasnadě. K volebním urnám v takovém případě nepůjde občanstvo, nýbrž skandující obecenstvo. Hlavně nejde o problém ryze americký. Až budeme u nás volit prezidenta přímo a Karla Gotta, Halinu Pawlowskou či Jaromíra Jágra nějakou náhodou napadne vstoupit do dějin, budou asi úspěšní.

Pochopitelně se může stát, že superhvězda zvolená do vysoké politické funkce ji bude k překvapení skeptiků vykonávat nečekaně dobře. Vůbec tyto fenomény nepodceňuji, a dějiny třeba nakonec usoudí, že i Terminátor, v herectví průměrný a ve svalech nadprůměrný, zastínil všechny své guvernérské předchůdce. Jen se pokouším dopátrat, proč s námi doba takhle laškuje. Vysoký politik, třeba guvernér nebo prezident, je jako architekt, stavitel, který pro společnost a spolu s ní buduje věci trvalé. Aspoň se to předpokládá. Aspoň by to tak mělo být. Superhvězdy televizní obrazovky stavějí pouze svůj pomíjivý obraz ve veřejnosti, či chcete-li imidž.

Stane-li se superhvězda Schwarzenegger kalifornským guvernérem, bude nám tím zjeveno, že role politika a komedianta nezadržitelně splývají, že rozdíl mezi nimi je už mnohdy nepozorovatelný. Nejde však o nic nového. Už hodně dávno si povzdychl německý filozof Friedrich Nietzsche, že hlavním hrdinou moderní doby přestává být myslitel, hospodář, architekt, a stává se jím "der Schauspieler". V češtině tomuto výrazu chybí ekvivalent, vůbec nejde o herce. Šaušpíler je ten, kdo se producíruje před obecenstvem, kdo se předvádí publiku. Může jím být umělec, nemocný z toho, když není dva dny na obrazovce, může jím být politik, co podbízí svou osobu do televizních pořadů všech typů ve strachu, aby na něho obecenstvo - voliči - na hodinu nezapomnělo.

Šaušpíler není představitel Hamleta nebo poslanec pracující u svého počítače na zákonu. Šaušpíler je veřejný činitel, který musí být stále středem pozornosti, veřejnosti na očích, je to mistr přítomné chvíle. Je natolik závislý na obecenstvu a jeho mínění, že i chvilková ztráta popularity hýbe jeho osudem. Je pánem i otrokem veřejnosti zároveň. Co si pak myslet o poměrech doby, v níž šaušpíler vítězí v umění i v politice? Všechno je jaksi převrácené, vše včetně soukromí, politiky, kultury, všechno se mění v prostor pro producírování šaušpílera jako všudypřítomného "hrdinu" společnosti.

Kdo se denně předvádí na jevišti doby, ten je důležitým činitelem bez ohledu na profesi. Není už důležitý člověk, ale jeho imidž. Důležitý není ten, kdo pracuje pro blaho svých bližních, ale ten, kdo stojí na prvním žebříčku popularity. Stane-li se Schwarzenegger-Terminátor guvernérem ve státě Kalifornia, jen zdánlivě tedy půjde o událost mimořádnou.

PRÁVO 12. srpna 2003