I dříve samozřejmě bývalo veselo. Vládě se šlo po krku, vyhlašovala se mobilisace, hovořilo se o vládě tunelářů pro tuneláře. Mám však pocit, že dnes jsme svědky zvratu kvantity hrubosti v kvalitu. Proč to? Snad nám něco napoví krátká exkurze do nedlouhé historie české politiky.

V roce 1992 sněmovní volby v České republice vyhrála s velkou převahou ODS. Spolu se dvěma menšími stranami, KDU-ČSL a Občanskou demokratickou aliancí, pak vytvořila vládu s dosud největší převahou ve Sněmovně v historii České republiky. I následující volby o čtyři roky později vyhrála ODS, bylo to však vítězství nanicovaté. Se svými dřívějšími koaličními partnery mohla totiž vytvořit jen vládu menšinovou, protože ve Sněmovně měla většinu levice demokratická (ČSSD) a komunistická (KSČM).

Mimořádné volby v roce 1998 už ODS prohrála zcela zřetelně. Vítězná ČSSD pod předsednictvím Miloše Zemana se však s Klausovou stranou podělila o významná hospodářská postavení, a tak ODS sociálním demokratům jejich vítězství odpustila.

ODS sice vítězila v obecních, krajských či senátních volbách, ale minulé sněmovní volby opět prohrála. Člověk by řekl, že by si na svoje klíčové porážky už mohla zvyknout a kultivovaně se s nimi vyrovnat. Nezvykla však a nevyrovnala, zvláště když se ukázalo, že nový předseda ČSSD Vladimír Špidla myslí vážně předvolební slib, že s ODS po volbách nemíní spolupracovat.

Vítězná ČSSD dala přednost "stojedničkové" pravolevé koaliční vládě a ODS se poprvé ocitla ve skutečné opozici. I rozpoutalo se něco, co připomíná obléhání hradu Karlštejna polními rotami husitskými. Ty měly údajně metat za hradby obléhaného hradu soudky s lidským drekem a s plazy všelikými.

Podobné střely už více než rok metají na koaliční vládu vůbec a na premiéra Špidlu zvláště někteří politici ODS a s nimi spříznění publicisté. Z Vladimíra Špidly postupně udělali snílka, fantastu, fanatika, Vladimíra Iljiče a dokonce Beriju (to byl Stalinův katovský pacholek) a podrazáka, z vlády nekompetentní slepenec, z ČSSD stranu, která zradila své voliče a ztratila tedy mandát k vládnutí.

Některé z těch střel jsou takřka slzotvorné, právě třeba ona o zrazeném mandátu. Měli snad Václav Klaus a Miloš Zeman v roce 1998 od svých voličů mandát k uzavření opoziční smlouvy či ke změně volebního zákona? Přesto první učinili a o druhé se pokusili. Kdo by dnes takovou prkotinu připomínal, že? Jako výstřel z Tlusté Berty zahřměl dokonce argument jednoho z publicistických zbrojnošů ODS: za vlády Václava Klause rostlo hospodářství o 6,3 procenta a nezaměstnanost byla tříprocentní. Co bankovní socialismus, stamiliardovými nevratnými úvěry udržující krachující podniky a umělou zaměstnanost, končící v úsporných balíčcích? Opět prkotina jakási.

Smradlavé soudky Karlštejn nedobyly, stejně kalené střely nepovalí dnes vládu. Opravdu vážné nebezpečí jí hrozí jen zevnitř sociální demokracie, jako kdysi Karlštejnu hrozilo od spiknutí obránců. Od poslanců, kteří jako by nechápali, že i nejsilnější vládní strana musí respektovat programy koaličních partnerů, bez nichž by spoluvládnout nemohla. Chápou to, jistě že to chápou, ale kdo by si dal ujít takovou příležitost ke zviditelnění a k vyrovnání osobních účtů?

Mnohoobročník správních a dozorčích rad najednou plane starostí nad tvrdým dopadem zamýšlené finanční reformy na lidi práce. Strana mu totiž nenabídla ministerské křeslo, se kterým počítal. Jiné poslanecké nuly se hemží ve snaze zorganizovat vzpouru proti stranickému vedení s odůvodněním, že neplní svůj předvolební program. Špidlovo vedení ČSSD zajisté koná v rozporu s předvolebním programem. Byl rozhazovačný a nerealistický. Vypracoval ho snad Špidla sám? Ozval se někdo z bouřících se nul včas? Je lepší setrvat v neudržitelném bludu, nebo se ho snažit napravit při konfrontaci s fakty?

Část českých sociálních demokratů trpí fierlingerovským syndromem: zachovat si poslanecké pašalíčky, ať to stojí, co chce. Nevěří, že jejich strana může při příštích volbách ustát důsledky finanční reformy, a tak začínají pálit svíčku oběma stranám.

Fierlingerovská klika v únoru 1948 pomohla komunistům změnit sprostý puč na ústavní převzetí moci. Dnes už zaplať pánbůh nejde o nějaký puč, o ty pašalíčky však ano.

Malé poučení z historie: kdykoliv podlehla česká sociální demokracie své sebevražedné vášni, tvrdě to odnesla celá republika. V roce 1920, 1948 a nejinak by tomu bylo i dnes.