Role první dámy by přitom nebyla pro sedmapadesátiletou uznávanou profesorku ekonomie na Michiganské univerzitě, kde působí i její manžel, nijak snadná: v České republice nežila nikdy více než několik měsíců a nemluví (na rozdíl od dětí) česky.

„Chci se naučit dobře česky, to považuji za velkou výzvu. Nemělo by mi to trvat dlouho: jednak mám obrovskou motivaci, jednak jsem se už naučila několik jazyků. Mluvím plynně španělsky a francouzsky, ne že by mi to při učení češtiny moc pomohlo, ale umím se učit jazyky,“ prohlásila. Za svou výhodu považuje, že je léta zapojená do vědecké činnosti v ČR. „V rámci Centra pro ekonomický výzkum a postgraduální vzdělání (CERGE), které tady Jan v roce 1991 založil, spolupracuji s českými ekonomy, takže i když jsem tu nežila, jsem léta prakticky dennodenně s lidmi tady v kontaktu,“ připomněla.

V Michiganu jsou na kandidaturu pyšní Její profesní plány by případných pět let v Česku nijak nezkřížilo. „Kdybych se sem přistěhovala, mohla bych pokračovat ve výzkumu české ekonomiky, kterým se léta zabývám. Moje univerzita by to pokládala za skvělou příležitost a s radostí by mi dali neplacené volno. Po pěti letech bych se mohla klidně vrátit. Jsou tam velmi pyšní, že Jan kandiduje na českého prezidenta,“ pochlubila se.

Univerzita kandidaturu podporuje

Manželova kandidaturu ji nijak nepřekvapila a plně ji podporuje. „Má mnoho vlastností, které by z něho učinily dobrého prezidenta této země. Za prvé je mimořádně inteligentní, za druhé nesmírně obětavý. Je to člověk, který vždycky myslí na druhé. Pomohl v životě už tolika lidem! Je také velký vlastenec a moc touží udělat něco pro svoji vlast,“ říká jako vzorová politikova manželka a dodává, že by se jako první dáma snažila jít ve stopách Olgy Havlové.

Se Švejnarem, který je o dva roky mladší, se seznámila na sklonku roku 1976 ve Světové bance ve Washingtonu. „Studoval tehdy na Princetonské univerzitě, dělal si tam doktorát. Já jsem tam pracovala v oddělení ekonomického výzkumu. Náhodou ho posadili do vedlejší kanceláře. Když jsem Jana poprvé uviděla, úplně mě uchvátil. Bláznivě jsem se zamilovala,“ vzpomíná v rozhovoru. Za tři roky následovala svatba v kapli Cornellovy univerzity ve státě New York, na níž zněly české lidovky.

Během manželství, které se podle paní Švejnarové obešlo bez krize, se jim narodili syn a dcera. „Povahově je po Janovi víc dcera, je velmi klidná a trpělivá. A syn je spíš po mně. Je taky soutěživější a usilovnější. A to jsme oba,“ říká.

Kulturní rozdíly se v jejich mezinárodním manželství neprojevovaly, jen ve výchově byl otec o něco přísnější než bývá v Americe zvykem. Různé kořeny považuje Kathy Švejnarová za výhodu. Sama si pochutnává jak na manželově svíčkové, tak na vlastních meruňkových knedlících. Po třiceti letech společného života prohlásila v rozhovoru, který si celý přečtete v sobotním magazínu: „Nemohla jsem si vybrat lépe!“ Zároveň se dočtete, jaká je její oblíbená česká kniha a film, co zase naučila ona manžela a zda si nelezou při psaní společných vědeckých prací na nervy. Nebudou chybět ani zajímavé snímky z jejich rodinného alba.