Snad s výjimkou horší ochrany kolektivních národněmenšinových práv, s níž měla a má dosud ale potíže i ČR.

Pražské pomluvy udělaly ve světě své. A Bratislava jejich správnost jakoby potvrzovala zdůrazňováním národního (etnického) principu. Různé výmysly pak šířili slovenští federalisté, často z pražského exilu, a iniciativně je uplatňovala Madeleine Albrightová. Slovensko nevzali do NATO a ztížili mu vstup do EU.

Od té doby se změnil svět a hlavně Evropa, EU se naštěstí rozšiřuje ve velkém stylu. Většina stoupenců funkční federace, nyní i Václav Klaus, odešla či odchází do politického ústraní. Úlevné je, že odešel i Mečiar sám. Při slovenském vstupu do EU více než kdy jindy potřebujeme na Slovensku, v českých zemích i Evropě informace o tom, jak to bylo, a o dnešním stavu Slovenska i úvahy, jaké postoje máme revidovat, na co se při soužití ve společné Evropě zaměřit.

Důkazy o české vině za rozbití Československa musejí být zveřejňovány stejně jako činnost Hejslováků, jejich zneužití demokratické touhy po decentralizaci a subsidiaritě a po samosprávě. Budeme s tím vším muset ven, chceme-li, aby nás evropské národy braly vážně. Abychom se sami brali vážně. Náprava v ČR nespočívá ve velkodušnosti vůči Slovensku, nýbrž v uznání chyb českých politiků.

Revizi potřebuje i přezíravý a paternalistický postoj české veřejnosti. S nově objevenou hrdostí na český stát a národ se za deset let změnilo i české vidění Slováka. Už to není nacionalista rozbíjející společný stát, ale národovec, pro něhož je silný vztah ke slovenskému národu a státu legitimní, byť v českých očích poněkud přehnaný. Po mýtu drotára a protičeskoslovenského šovinisty je to další falešný obraz Slováků. Ti jsou přece průměrně podobně občanští, pragmatičtí a ekonomicky kalkulující jako Češi, Poláci nebo Rakušani.

Narovnat vztahy pomůže i pravdivé srovnání stavu obou zemí po deseti letech. I Slovensko mělo četné úspěchy, některých dosáhlo dokonce i za Mečiarovy vlády. Seznam by byl podle mého názoru dlouhý, málo z něho je v ČR známo.

Zákon o státním občanství je stále liberálnější než český, a to i po novelizaci českého zákona správným směrem. Starostové obcí i prezident republiky jsou voleni přímo. Slovensko si ušetřilo zbytečnou druhou komoru parlamentu, Senát. Tamní ústavní soud odolával výkonné moci a neřídil se ideologickými schématy, nýbrž ústavou a právem.

Díky maďarské menšině a její účasti na politickém životě země je přítomnost neslovenského etnického prvku ve společnosti obvyklejší, tamní Maďaři a Němci patří, na rozdíl od ČR, k politickému národu. Mnohé přednosti je možno nalézt i v sociální oblasti, Slovensko třeba přijalo moderní zákon o sociální pomoci reformující systém sociálních služeb (i když nemá dost peněz k jeho naplňování). Kdo vypracuje srovnávací studie i stručné porovnání institutů, kroků a postupů?

Není bohužel zásluhou české vlády, že Slovensko nyní vstupuje s ČR do EU. Protislovenským pomluvám bohužel příliš nečelila ani Zemanova vláda, Grossovo ministerstvo vnitra stále chystalo přísnější hraniční a pobytový režim, bylo si jisto, že mezi oběma státy povede schengenská hranice.

Kavanovo ministerstvo zahraničí se ani nepokusilo vyjednat s Unií ve vztahu ke Slovensku výjimku, jako vyjednalo Švédsko pro švédsko-norskou celní unii a pro volný pohyb osob a kapitálu, tedy variantu, která by platila, pokud by Slovensko vstupovalo do Unie později než ČR.

Ale EU bude příznivým prostředím pro opětné sblížení obou společností a států. K němu je ovšem třeba nejen slovenská sebereflexe hejslováctví, nýbrž na české straně i změna sebehodnocení, deformovaného ješitnou a ublíženeckou výlučností, mající své přirozené a pochopitelné kořeny v českém národním obrození.