Český ministr zahraničí Svoboda se o aktivní politiku na Blízkém východě pokouší - a vše nasvědčuje tomu, že patří do oné druhé kategorie. 

Jak lze mluvit o vyvážené blízkovýchodní politice, a přitom jednat jen s izraelskými politiky? Jak je možné veřejně slíbit návštěvu Palestinců v určitém časovém okamžiku, a poté "hledat vhodný termín" o dva měsíce později?

Izrael i Palestinci své evropské partnery k podobným veletočům přímo vybízejí. Považme: izraelský premiér Šaron se nesetká s politikem, který zrovna jede od palestinského vůdce. Arafat se sice s lidmi jedoucími od Šarona setká, ale - tito zahraničí politici nestojí o něj. Stojí jen o premiéra Abbáse, který však nepřijme nikoho, kdo nebyl za Arafatem.

Dělat protokoláře politikům mířícím do regionu tedy není žádné terno a vyžaduje to velkou obratnost a fantazii. Tak například maďarský ministr zahraničí se nedávno zastavil v Izraeli, aby se však vyhnul tahanicím o program v Palestině, svého palestinského kolegu pozval do Budapešti. Podobně zaobaleně ostatně postupoval i šéf Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek.

Svoboda se možná vyhne potřesení Arafatovou rukou hlavně díky Egypťanům, kteří prý v srpnu nemají na našeho ministra čas. Až si ho oni či Jordánsko na podzim udělají, nikdo už možná Svobodu do Arafatova omšelého sídla v Rámalláhu nepožene.

Asi jde opravdu jen o kouzlo nechtěného. Ale i kdyby Svoboda vynakládal tolik síly na "protiarafatovské" lavírování (což si nemyslím), nelze mu to mít jednoznačně za zlé.

Málo se ví, jak se v červnu zachoval Silvio Berlusconi - premiér Itálie, která se mezitím stala předsedající zemí EU. Setkal se s Šaronem a izraelským prezidentem Kacavem, a poté chtěl vyrazit za palestinským premiérem Abbásem. Se zlou však potázal, neboť pominul Arafata.

Arabský tisk přetéká detailními popisy střetů mezi "umírněným" Abbásem prosazujícím "rozumnou" cestu dialogu s Izraelem a Arafatem, jenž se svou mocenskou skupinou jen těžko snáší odklon od dosavadní více či méně konfrontační linie. Abbás se snaží překrýt minulost jednoho z nejbližších Arafatových bratrů ve zbrani i třeba tím, že - jak zaznamenalo několik diplomatů v Tel Avivu - žádá své zahraniční hosty, aby mu již více neříkali válečnou přezdívkou abú Mázin, ale jen a jen jménem z občanky -Mahmúd Abbás.

Když však chtěl Berlusconi Arafata ignorovat a jít jen za prozřelým Abbásem, ten se zatvrdil a italského návštěvníka odmítl. "Arafat je prezidentem palestinská samosprávy, a tedy nejvyšším představitelem Palestinců," zazněla opět známá formulka.

Nikdo nevidí do hlav palestinských politiků a diplomatů, kteří musejí držet basu a adorovat člověka, jenž se stává stále citelnějším závažím jejich kompromisní politiky. Z funkčního hlediska je přitom zcela lhostejně, nakolik se Arafat do polohy "patrona teroristů" vmanévroval sám a nakolik mu tam pomohla výkonná propaganda židovského státu. Je docela možné, že kdyby se velká část členů palestinského vedení mohla vyjádřit svobodně, bez ohledu na předepsanou loajalitu, Arafata by dávno poslala na politický hřbitov.

Příznačné ale je, že se řada Palestinců při hájení Arafata křečovitě odvolává na stanovisko Evropské unie, která ho stále bere. A že přehlížejí evidentní náznaky, že tomu tak již nemusí být dlouho. Brusel přitom může Arafat hodit přes palubu poměrně záhy - Berlusconiho tým Unii předsedá teprve od počátku července. Jakmile se ale evropská mašinérie po prázdninách rozjede naplno, podpora Arafata bude možná ta tam.

Přijít tak může hned dvojí přerod. U palestinských pragmatiků, kteří dnes zatím trestají zahraniční politiky odmítající skládat pocty Arafatovi, i v EU, jež dosud předváděla o to ideově zabarvenější gesta, oč méně se v problematice orientovala.

Svoboda možná na tyto dva přerody vsadil s výhledem do budoucna. Doufejme však, že stejně zásadovým kritikem nešvarů bude i ve chvíli, kdy Izrael rozjede rozšiřování další židovské osady v Palestině, nebo v okamžiku, kdy Svobodou chválenou cestovní mapu začnou nabourávat extremisté, přičemž nikoli už arabští, ale židovští - třeba ti v Šaronově vládě.

PRÁVO 2. srpna 2003