Obsah nenáročného dílka je prostinký: českému premiérovi se při cestě do Washingtonu dostalo od prezidenta Bushe přijetí takřka triumfálního, zatímco prezident Klaus je svým americkým protějškem odkládáním jeho pozvání do Washingtonu ostentativně upozaďován.

Přiznám se, že i já se zprvu bavil. Vždyť jeden z nejpravicovějších amerických prezidentů odměnil věncem osobního přátelství nejlevicovějšího premiéra, jakého kdy demokratické Česko(slovensko) mělo, zatímco prononsovaný představitel české demokratické pravice lačně pokukuje přes plot, nemoha se dočkat oficiálního pozvání. Jenže vlastním obsahem oné dvouaktovky není pravicovost nebo levicovost hlavních aktérů, nýbrž jejich kvality lidské a politické. Musím se proto vrátit k původním příčinám toho na nebesa zvedání a do pekla strkání.

Václav Klaus si svoji pozici vysloužil poctivě a sám. Jeho odpor k americké válce proti iráckému Saddámovi (bez mandátu OSN) byl zcela legitimní a Bush by jej snad přežil. Klaus tím získal nemálo bodů do tabulky domácí popularity. Snad v nepotlačitelné touze po dalším zvýšení skóre domácí popularity však dopustil se chyby, která by se nedala odpustit ani poslednímu písaři na ministerstvu zahraničí.

Nejdřív totiž přirovnal jen teoreticky možné(!) americké základny v Česku k základnám sovětským před rokem 1989, aby poté už zcela popustil uzdu své aroganci. V rozhovoru s americkým velvyslancem měl totiž říci, že najdou-li Američané v Iráku zbraně hromadného ničení, budou to ty, které tam sami Američané podstrčí. Něco takového muselo urazit. Nejen supervelmoc USA. Urazilo by to i jakýkoliv bezvýznamný pidistát. Český prezident prostě totálně lidsky i politicky selhal.

Zásluha Vladimíra Špidly na jeho washingtonském triumfu je pouze částečná. Vděčí za něj především svému ministru zahraničí Cyrilu Svobodovi. Neboť právě Svoboda byl tím chlapem, který mezi nejistými vládními slepicemi v hektických dnech vypuknutí irácké války zřetelně říkal: jsme součástí koalice, byť součástí neválčící! Nejspíš to dělal i s ohledem na případnou českou účast při obnově Iráku.

Připusťme, že Špidla musel manévrovat a mlžit kvůli situaci ve vlastní straně. Věnec washingtonského triumfu však Špidlovi náleží oprávněně. Koneckonců on je premiér a Cyril Svoboda je jeho ministr. Kdyby s ministrem zahraničí nesouhlasil, jistě by mu zatnul tipec.

V té dvouaktovce na nebe zvedání a do pekla strkání je však ukryta zásadní otázka zajištění bezpečnosti České republiky. Bylo by jistě skvělé, kdyby Evropská unie bezpečnost svým členům mohla zajistit sama. Ani nejnadšenější Evropan však nemůže nevidět, že ještě dlouhá léta se Evropa bez amerického bezpečnostního deštníku prostě neobejde.

Řešení je jediné. Posilovat evropskou integraci, pracovat na společné obranné a zahraniční politice, a současně udržovat nejlepší možné vztahy se Spojenými státy a s NATO. Činnost prezidenta Václava Klause v posledních měsících umístila bezpečnost Česka však do vzduchoprázdna: za návštěvy ve Francii se opět vyslovil "proti evropskému superstátu" (ten superstát obnáší právě společnou obranou a bezpečnostní politiku) a Spojené státy doma citelně popudil.

Vladimír Špidla však ani v ovzduší washingtonského triumfu nezapomněl na základní potřebu Česka: na nutnost vynikajících vztahů se supervelmocí existující a na stejně kvalitní vztahy se supervelmocí rodící se. Osvědčil tím kvalifikaci státníka. Možná ta jinak nudná a omrzelá dvouaktovka byla a je přece jen k něčemu dobrá.

PRÁVO 2. srpna 2003