Svět se jen pomalu loudal do českého povědomí. Teprve v pětačtyřicátém roce si mohli Češi sáhnout na živého černocha v uniformě americké armády. Později přibyli třeba řečtí či chilští exulanti, afričtí a kubánští studenti. Přibyla například významnější komunita Vietnamců. V zásadě však česká společnost až do listopadu 1989 žila uzavřená za totalitním plotem a co bylo z ním, to se nás přímo netýkalo.

Po pádu plotu masověji začali přicházet lidé z postsovětských republik, také však z Afriky, Číny a z islámského světa. Kolik dnes v Česku žije cizinců, ať legálně, ať ilegálně, nevědí přesně ani úřady. Dvě stě, tři sta tisíc? To není mnoho, spíše by bylo třeba toto číslo zvýšit. Jednak z důvodů demografických - vymíráme totiž, jednak z důvodů potřeby lidí kvalifikovaných, pracovitých, zkrátka těch, kdo by mohl být pro společnost přínosem.

Až se však za několik roků stane Česko plnohodnotným členem eurolandu a tedy jednou z cílových stanic běženců celého světa, mohl by jejich nekvótovaný příliv přinášet těžko řešitelné problémy. Stačí se podívat na Evropu. V osmdesátimiliónovém Německu každý desátý obyvatel je imigrant nebo se v imigrantské komunitě narodil. Ve Francii jsou tato čísla relativně i absolutně ještě vyšší. Milióny imigrantů žijí od portugalského Lisabonu až po norský Narvik. Den co den podstupují další tisíce chudáků strastiplnou cestu, aby se dostaly na palubu zlaté bárky zvané Evropa, pohupující se na vlnách blahobytu. Na lodi se ale vzmáhá strach a nechuť, občas přecházející v nenávist.

Strach, že zlatá bárka už více neunese a může ztroskotat, nechuť, že komunity imigrantů nejsou po dosažení země zaslíbené často ochotny respektovat zákony hostitelských zemí, nenávist pak pramení z obého. Samozřejmě že Evropa má povinnost podělit se o svoje bohatství s chudáky světa, ať už jejich chudobu spoluzavinila či nikoliv. Na druhou stranu však má i většina svoje práva. Není přece normální, aby třeba na okraji francouzských měst existovaly imigrantské čtvrti, kam se neodváží vstoupit ani policie.

Chápu požadavek francouzských úřadů, aby na identifikačních průkazech byly fotografie žen s nezahalenou tváří. Rituální porážky tisíce beranů za nemožných hygienických podmínek o muslimských svátcích ohrožují zdraví všech. Mám pochopení pro zdráhání německých úřadů dovolit jinak kompetentní a vzdělané muslimy vyučovat na veřejné škole v částečném zahalení, neboť jde o propagaci jednoho náboženství ve škole. Byla by ostatně ona učitelka ochotna bojovat v zemi svých kořenů za právo evropské kolegyně učit muslimské žáky v minisukních? Všechny tyto náhodně vybrané jevy nejsou podle mého mínění projevem žádoucí multikulturality, tj. vzájemného kulturního ovlivňování ku pospěchu všech, nýbrž pokusem o diktát menšiny.

Ostatně, není myšlenka oné multikulturality jen z nouze ctnost tváří v tvář hotovému faktu miliónů imigrantů? Strach a nechuť, pomalu plynoucí do nenávisti, s předstihem došplíchly i do Česka. Když však radní velkého města nedovolili postavit ve městě mešitu, nebojovali proti ničemu, jen prezentovali vlastní hloupost. Protože zakazovat svatostánky znamená couvat kamsi do středověku a vyvolávat pocit nebezpečí, kde není. Jiná věc ovšem je, že problém imigrantského přílivu Evropa řešit musí.

Jinak se ho chopí populističtí führerové. Le Pen a podobní jsou odporní, ve své jednoduchosti však nikoliv nebezpeční. Nebezpeční by byli mladí charismatičtí a sofistikovaní vůdcové, jako byl nizozemský Fortuyn. Co by zbylo z Evropy, kdyby vítězili? A co by zbylo z Evropy, kdyby imigrantský příliv bárku definitivně přetížil? Měli bychom dobře využít času k řešení problému, který nás dříve či později čeká. Doba Čerwuiše Piošáda je definitivně pryč.

PRÁVO 1. srpna 2003