Ať už to Hojdar udělal po předchozí dohodě s někým, či kvůli nenaplněným ambicím, anebo z čirého sociálnědemokratického idealismu, v každém případě nasvítil vnitřní stav ČSSD. A doložil, že politická strana, která stojí v čele země již šestým rokem a jejíž vůdci se pustili do reformy veřejných financí, neví, čí vlastně je.

Není to nové zjištění. Novinkou je rostoucí propast mezi Vladimírem Špidlou na straně jedné a členskou základnou ČSSD a jejími voliči na straně druhé.

Špidla vždy byl značně ponořen do vlastního světa. Kdysi ten svět plný levicových idejí patřil neznámému tichému Jihočechovi. Dnes má glanc premiérského úřadu a na návštěvu tam chodí George Bush, Tony Blair a Gerhard Schröder. Nemyslím si však, že před těmito pány stojí náš předseda vlády s otevřenou pusou, připraven sundávat smítka z jejich luxusních kváder.

Špidlův opakovaný výrok před návštěvou Bílého domu, že mu v podstatě málo záleží na tom, jestli tam sídlí zrovna Bush, nebyl náhodný. Podle názorů z okruhu premiérových poradců šlo o snahu ukázat, že se z amerických republikánů český premiér nezblázní. Zároveň ale Špidla dospěl k závěru, že český stát musí mít s Amerikou jako nejsilnější světovou mocností dobré vztahy. Ale nejen s ní. V Houstonu okatě pochválil Rusko a je známá jeho až zuřivá oddanost myšlence Česka v Evropské unii.

Špidlova síla je ve schopnosti zcela potlačit emoce ve prospěch racionálních důvodů, kvůli nimž souhlasil se službou státu plnou osobních omezení. Zároveň jde o jeho největší slabinu.

Dnes donekonečna opakuje, že přes všechny peripetie ve Sněmovně bude reforma veřejných financí schválena, protože poslanci jako rozumně uvažující lidé musí pochopit, že je potřebná a nevyhnutelná. A členové poslaneckého klubu ČSSD si podle něj určitě uvědomí, že v podobě navržené vládou jde o sociálně nejšetrnější variantu - vzhledem k socioekonomickým okolnostem doma i ve světě.

Špidlův racionální přístup odvrhuje emoce, které naopak sytí vystupování mnoha soc. dem. poslanců. Špatná komunikace mezi vládou a klubem je jedním z důvodů, které uvedl Hojdar k vysvětlení svého kroku. Premiér výtky v tomto směru odmítá - a nemá pravdu. Soustraníci totiž cítí, že se jejich šéf vydal na cestu, které nerozumějí.

Kdyby Špidla dokázal své proměny přiblížit stranickým kolegům a vzbudit v nich pocit, že ve svých premiérských krocích se alespoň částečně řídí i jejich názory a připomínkami, měl by téměř vyhráno. Místo toho se před svými lidmi zjevuje jako sebestředná jednotka, které pranic nezáleží na pocitech ostatních, protože svoji pravdu již našla a nehne se z ní ani o píď.

Premiér se tak vlastním přičiněním dostává do svízelné situace. V ČSSD dnes není žádná mocná skupina, která by Hojdara nebo podobně smýšlející řídila a jejich kroky pečlivě časovala. Vlevo není vůdce, vpravo je potenciální vůdce příliš opatrný. Narůstající podráždění Špidlou je ale spontánní.

Hlasy voličů zvyklých na to, že soc. demokracie je tu od toho, aby jim zajišťovala sociální pomoc, ohlušují především řadové poslance. Na rozdíl od svého předsedy nejsou splachovací. Nedovedou sami sobě utáhnout opasek emocí po špidlovsku - a reptají, protože premiér jim před očima ujíždí kamsi mimo každodenní trampoty lidí, s nimiž se setkávají ve svých regionech.

Problém Vladimíra Špidly je v nezájmu o názory spolustraníků ve chvíli, kdy sám pro sebe má všechno jasné. Od včerejška se ale u svých poslanců častěji zastavuje a ptá se jich, co si o posledním vývoji myslí. Je už ochoten přistoupit na dílčí změny v reformě. Snaží se překročit svůj stín.