Zamířila pro ocet do velkoprodejny velikosti nádražní haly. Nenašla jedinou láhev. Prodavačka ji uklidnila, manažer supermarketu už ocet objednal a zítra ho jistě dovezou. V enormním vedru to nevypadalo, že by okurky chtěly na manažerovu objednávku čekat.

Žena tedy vyšla z velkoprodejny a zamířila ke konkurenci, prodejně zeleniny v přízemí paneláku. Kde bysme vzaly ocet, smála se její naivitě prodavačka, vždyť se všude nakládají okurky. Manželka se zastyděla a zarputile pokračovala ke stánku zeleniny o sto metrů dále. Paní, vy si snad děláte legraci, kde bych vzal v sezóně okurek ocet, lidi si ho brali po deseti flaškách, kroutil hlavou prodavač.

Naše čtvrť je veliká, proto se žena nevzdala a obrazila ještě pět soukromých krámků s potravinami. Nakonec svou roli exota, jenž neví, že v čase okurek lidi vykoupí všechen ocet, se slzami v očích vzdala.

Cestou domů zakopla o vietnamský krámek, kde prodávají všechno od cigaret po sandály. Měli tam plný regál octa. Ale jinak je třeba uznat, že za těch třináct roků tržního hospodářství jsme v Česku hodně pokročili. Mimochodem, okurky se nám povedly.

PRÁVO 23. července