Tony Blair pateticky prohlásil: Věřím, že dějiny mi dají za pravdu. Je to možné, ba pravděpodobné. Představme si, že v době, kdy Hitler už vystrkoval tykadla, pustila by britská zpravodajská služba fámu o jeho ničivé zbrani, která hodlá do půl hodiny srovnat Londýn i Paříž se zemí. Na to konto by Anglie s Francií nejezdily do Mnichova, rozbombardovaly by Německo, a Osvětim by dnes byla neznámou vesnicí. Kdo by si pak nyní dovolil soudit "milosrdné lháře"? Je v tom ovšem háček - dějiny neznají kdyby.

Irácký konflikt přinesl relativně málo obětí. Nyní se zdá, že britský zbrojní expert David Kelly je tím klíčovým padlým. Stálo však vůbec za to rozpoutat aféru kvůli účelovému tvrzení, že irácký diktátor může do 45 minut aktivovat jaderné zbraně, aby bylo možné bez průtahů sesadit šíleného vůdce, pro nějž beztak napadnout sousední zemi či povraždit tisíce vlastních obyvatel nebylo ničím obtížným?

Na první pohled by mohlo být nejasné, oč tedy teď vlastně Glendě Jacksonové a ostatním poslancům britského parlamentu jde. Zdá se neuvěřitelné riskovat pád charismatického premiéra, jemuž aplauduje americký spojenec, kvůli jedné dezinformaci, zinscenované britským ministrem obrany a premiérovým mediálním poradcem - byť by tomu Blair všemu osobně požehnal. Válku v Iráku možná historie zhodnotí všelijak, ale už dnes těžko věřit, že by tato akce byla proti britským zahraničním zájmům.

U nás v Česku to prostě může mnohému přijít až nepochopitelné. Měli jsme tu přece politiky, kteří lhali, až se v Bamberku prášilo, a nikoho to nestálo nic, natož pak funkci. Jenže v Británii, v kolébce demokracie, je všechno jinak. Možná se časem ukáže, že napadení (či osvobození) Iráku bylo užitečné i spravedlivé. Ale ani v takovém případě nelze připustit, aby v demokratické zemi se i dílčí lež stala strpěným krokem. A už vůbec ne politickou normou.

PRÁVO 22. července