Jan Palach zemřel ve jménu ideálu výsostného, totiž lidské důstojnosti, přece bych se však zdráhal označit i jeho smrt za hezkou. Nebyla hezká. Byla bolestná, nikoli však zbytečná. Stejně jako smrt jeho následovníka Jana Zajíce.

K vojáckému řemeslu jistě patří i riziko smrti. Neměli bychom ji však cukrovat floskulemi starořímských filozofů. Vždyť ani ty daně člověk neplatí raději s vědomím, kolik že chudých dětí se za ně oblékne a nasytí. Musí to tak holt být, protože je to potřebné a nutné, tečka.

Smrt vojáků někdy nutná může být také, i smysl mít může, ale s touto možností by se lehkovážně zacházet nemělo. Myslím si, že Sněmovna měla měřit raději třikrát než dvakrát, ona však řezala ještě dříve, než dobře naměřila.

Německý dramatik Bertold Brecht má ve svém "Galileovi" dva pozoruhodné bonmoty: "Běda národu, který nemá hrdiny". A "běda národu, který hrdiny potřebuje". Jak je na tom dnes Česká republika? Má hrdiny. Potíž je v tom, že o nich nikdo takřka neví, protože nikoho valně nezajímají.

Kdo to byl Jan Palach? Generál Eliáš? Bořek Dohalský? Generál Janoušek? Kdo ví něco o Tesaříkovi, Sochorovi a Buršíkovi a o mnoha dalších? Jak by asi dopadla anketa na toto téma mezi mladými? Raději nezkoušet. A nebýt záslužného počinu České televize (Ztracená duše národa), co by kdo věděl o neokázalých hrdinech padesátých let?

Hrdiny potřebujeme i dnes. Zaplať Bůh, "jen" ty občanské. Kde však vzít chlup na dlani? Najde se zákonodárce, který by při druhé volbě prezidenta řekl: oba hlavní kandidáti v hrdlo lžou!? Václav Klaus, když se lísá ke komunistickým hlasům, přestože dvakrát mobilizoval a mnohokrát varoval před levicovostí Sněmovny. Miloš Zeman, když tvrdí, že od roku 1991 bojuje s Klausem, ačkoliv jako premiér byl závislý na Klausovi.

Opravil bych Brechta. Běda národu, který na své hrdiny zapomíná. A běda národu, ve kterém se nenajde ani takový hrdina, který by řekl: králové jsou nahatí! Řeči o hezké smrti jiných, to ano. Tak existujeme. Janu Palachovi by bylo padesát pět let.

Právo, 21. ledna