Budeme-li se však ptát, jak zemědělství ovlivňuje úroveň národního hospodářství, a tedy i našich soukromých kont dlouhodobě, bude odpověď složitější.

Jisté je jen, že potřebujeme zemědělství nepříliš nákladné, avšak efektivní. Což je ovšem bezobsažná banalita, která navíc donedávna postrádala smysl. Zemědělství přece vždy vyžadovalo takové náklady a nabízelo takové výsledky, jaké byly přírodní podmínky.

To ale postupně přestává být pravdou, zejména v posledních letech se objevují nové možnosti zhodnocení agroproduktů. Dvěma cestami: Amerika, navyklá na velkovýrobu, se zaměřuje na geneticky upravované rostliny (na řadě však jsou i zvířata). Jsou odolnější, trvanlivější, lépe snášejí dopravu a manipulaci. Evropa jde směrem opačným a zdá se, že zde velmi brzy i systém dotací podpoří náročnější ekologickou produkci.

Obojí může mít šanci. Výhodou amerického přístupu je snižování nákladů, nevýhodou zvýšení všech užitných vlastností -kromě chuťových. Tedy efekt těch kalifornských jablek, která nádherně vypadají, ale ve srovnání s ošklivými jablíčky z dědečkova sadu chutnají jak vata.

Zřejmou výhodou evropského přístupu je zkvalitnění lidské výživy, snížení nežádoucí produkce a nakonec i významná změna smyslu - přesněji řečeno vlastně jeho dodatečné nalezení - zemědělských dotací. Nevýhodou je samozřejmě vyšší cena.

Pro Česko bude zřejmě výhodnější evropská cesta, Evropa má v úmyslu bohatnout a členské státy Unie již mají početnou střední vrstvu, která si ráda dopřeje co nejkvalitnější a nezávadné potraviny. Zádrhel je jen v tom, jak ji přesvědčit, že nejlepší jsou ty české.

Má-li být naše zemědělství v budoucnosti úspěšné, musí být s to nejen produkovat náročnější výrobky, ale musí je také umět prodat. Ale právě to je jeho slabina.

Každý odborník na světě sice ví, že není lepší chmel než Žatecký poloraný červeňák. Toho je však, poměřováno světovým výstavem piva, jako šafránu, takže většina pivovarů uvaří pivo i z obyčejného zeleňáku. Co chybí, je reklama, která by stále přesvědčovala nejnáročnější zákazníky, že nejlepší pivo nemůže být bez nejlepšího chmele.

I o mnoha jiných zemědělských produktech však platí, že na náročném trhu uspěje výrobek jedinečný a neanonymní. Třešně z Červených Peček, místní odrůda Kaštánka, se kdysi dovážely nočními vlaky k vídeňskému dvoru, protože prý v celé monarchii nebyly lepší. Jenže dnes to nikdo neví, a dokud se to nedozví, nebude ochoten za ně zaplatit mimořádnou cenu, jakou by si zasloužily.

Těžko ovšem chtít po zemědělcích, aby měnili svůj způsob myšlení a vymýšleli, jak na náročné trhy, když je k tomu nevede trh domácí. Dnes můžeme v řeznictví koupit za stejnou cenu maso z šestileté krávy jako z dvouletého býčka, třebaže dávno všude povinně visí cedulky o veterinární kontrole poraženého kusu i s údajem o věku zvířete. Většina kupujících však ani neví, že tam ten údaj mohou najít. A co horšího - řezníci ještě nepochopili, že by se měl odrazit také v ceně.

Naproti tomu příjemná je informace z jedné z nejoblíbenějších pražských restaurací, v níž si můžete vybrat biftek ze zcela konkrétního hovězího plemene. Něco sice ještě pochází z jihoamerických, většina už z českých býků. Přinejmenším některým českým chovatelům to tedy správně zapaluje.

Jenže - jen drahé restaurace to nevytrhnou. Čeští zemědělci, kterým to včas zapálí a budou chtít produkovat a prodávat kvalitu (a to může být vedle chmele také například sladový ječmen, některé vydařené tuzemské odrůdy zeleniny a ovoce, med, sýry, maso z vybraných plemen zvířat, kůže a kožešiny, ale i technické plodiny), tedy tihle zemědělci potřebují protekci stejně chytrých obchodníků a zpracovatelů, ale i náročných zákazníků.

Ono totiž nejde jen o vypěstování rostlin a odchov zvířat, jde zejména o to, jak výhodně prodat. Což je otázka tržního prostředí. A tak třeba člověku přijde líto, že upadá například tradiční české lnářství, když ze lnu se kromě levných utěrek na nádobí dá ušít také senzační - a navíc senzačně drahé - módní oblečení.