A to jen proto, že jsem veřejně zapochyboval o oprávněnosti použití právního institutu tzv. fideikomisu pro legalizaci převodu soukromého majetku z jednoho příbuzného na druhého v souvislosti s bývalým sudetoněmeckým majetkem. Tzv. fideikomis, neboli rodinné svěřenství, bylo upraveno paragrafy 618 až 645 občanského zákoníku z roku 1811.

Tímto ustanovením bylo možné prohlásit určitý majetek za neprodejný, nezastavitelný, nezcizitelný a nedělitelný majetek rodiny, který tak nepatřil jednotlivci, ale také všem budoucím potomkům. Tato ustanovení byla zrušena prvorepublikovým Národním shromážděním prostřednictvím zákona č. 179 z 3. července 1924.

"V demokratické republice, která odstranila šlechtictví a tituly a prohlásila občanskou rovnost ... nemohou míti místo rodinné fideikomisy," psalo se v důvodové zprávě vlády. "Účelem fideikomisů bylo pojistiti určité rodině navždy vynikající sociální postavení a jejich zakládání bylo reakcí proti šířícímu se volnému nakládání nemovitostmi," píše se dále v důvodové zprávě podepsané náměstkem předsedy vlády, respektovaným agrárnickým předákem Malypetrem.

Fideikomis byl tak těsně spjat se šlechtictvím, že "ve zřizovacích listinách pak není jen šlechtický stav stanoven jako podmínka následnictví ve fideikomisu, nýbrž vyžaduje se často ještě zvláštní kvalifikace, jako původ z rovnorodého manželství, ze staré šlechty, určitý počet šlechtických předchůdců apod.". Jsou to tedy ustanovení, která byla nejen právem zrušena již v roce 1924, ale která jsou ve zjevném rozporu s naším současným ústavním pořádkem. Je tedy absurdní, nezákonné a protiústavní odvolávat se dnes na institut fideikomisu. Fideikomis zrušila nejen první republika, ale v roce 1849 (!) definitivně Francie. Německo a Polsko tak učinily v letech 1919 a 1921.

Ve zprávě ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny z června 1924 podepsané poslancem Hrubanem se zdůrazňuje, že "doby, v nichž vítězila demokracie a kdy osobní svoboda stála nad privilegiemi určitých osob a rodin", byly proti fideikomisu jako opatření, které je v rozporu s principem rovnosti, svobody a republikánského demokratického režimu. Výše uvedené citáty nevyslovil žádný Pich-Tůma, ale respektovaní politici předválečné republiky. Stane se, že novinář píše nejen lehkým perem, jako Jiří Hanák, ale i lehkovážně a bez znalosti věci. Že tím hájí nerovnost a privilegia zrušená prvorepublikovým zákonem a jsoucí v rozporu s naším ústavním pořádkem, je jiná věc. To by se však levicově liberálnímu (!) novináři přihodit nemělo.

PRÁVO 14. července 2003